Norský šikula Dag Johan Haugerud se před pár lety rozhodl, že si natočí filmovou trilogii o Lásce, Sexu a vztazích obecně. A udělal dobře, protože druhý snímek Láska se dostal do Benátek, kde zabojoval o Zlatého lva za nejlepší film, zatímco završení této volné trilogie s názvem Sny se dostalo do letošního ročníku Berlinale, z něhož si odneslo to nejprestižnější ocenění - Zlatého medvěda za nejlepší film. Díky tomu měl našinec možnost zhlédnout tento film na karlovarském festivalu. Přestože je to již téměř půl roku od té doby, co jsem film viděl, zážitek z něj je ve mně živý dodnes. 

Premisa však není nikterak objevná, neb jsme ji v lecjakém provedení viděli už mnohokrát. Vždyť příběh, v němž se student či studentka zamilují do pedagoga, jenž je jim vzorem, je takřka univerzálně funkční. Lze jej naroubovat do dramatu, komedie či pornofilmu, ale funguje to takřka vždy. Haugerud si zvolil žánr intimního melodramatu a postupně objevuje to, jaké rozličné emoce střetnutí s mladou a pohlednou učitelkou francouzštiny Johannou vyvolá v sedmnáctileté (rovněž) Johanně. Její mladá duše, dosud schovaná pod pletenými šálami a falešnými úsměvy, tak poprvé zakouší platonické vzplanutí, které je mnohem silnější, než si dívčina kdy dovedla představit. Jak tahle zakázaná a jednostranná (?) láska dopadne?

Sny jsou film, který funguje zejména v rovině emocí. Režisér Haugerud využívá poměrně neotřelou formu k tomu, aby nás velmi razantně napojil na hlavní hrdinku. Velkou roli v příběhu totiž hraje vnitřní monolog mladé Johanny, který diváka vtahuje do děje, představuje mu to, co se zrovna děje, ale hlavně komentuje a glosuje velmi niterné myšlenky hlavní hrdinky. Příběh tak plyne spíše jako stránky knihy či velmi intimního deníku, přičemž ten je členěn na kapitoly, které představují jednotlivé úseky života mladé dívky. Jsme tak svědky toho, jaká byla dívka před zamilováním, během samotného bouřlivého vzplanutí i v průběhu klidného dohasínání. Při tom všem dostáváme nahlédnout velmi hluboko do toho, co zrovna protagonistka cítí.

Když dívka popisuje, jak na ni působí kašmírový svetr její učitelky, jak jí nitro rozeznívá její hlas, jak pod rukama cítí její hebkou kůži... Jde o velmi intimní prožitek, který se díky barvitým a citlivým popisům zažere hluboko do diváka. Film možná kvůli tomu příliš nectí pravidlo "show, don't tell", nicméně popisované emoce jsou tak živé a barvité, že jejich zasazení do filmu děj neochuzuje, ale naopak mohutně obohacuje. Listování dívčinou duší jako kapitolami knihy, které jsou plné láskyplných, živočišných, trýznivých i vzrušujících dojmů je zážitkem.

Film staví do popředí ústřední vztah studentky a učitelky, který se nespokojí jen s omletým konstatováním, že zakázané ovoce chutná nejlépe. Pouto hrdinek je rozehráno do poměrně nečekaných rovin a hloubek, čemuž napomáhají i další postavy. Johanna totiž není v příběhu sama, neboť do děje velmi intenzivně vstupuje i její matka a babička, z nichž každá do této pomyslné knihy vepíše svou kapitolu. Právě skrze ně objevujeme to, jak silné a nezkrotné je pouto dívky k půvabné pedagožce. Když puberťačka popisuje, že zamilovanost do ní uhodila jako blesk, když píše o tom, jak je nemožné si představit další život bez ní, a když zkrátka velmi věrně načrtává prudké a vášnivé emoce, které zažil každý pubescent, dojímá a vtahuje to nejen diváka, ale právě i její rodičku a prarodičku.

Obě jsou navíc do snímku zakomponovány velmi umně, neboť jde o vskutku zábavně prokreslené charaktery. Matka se o svou dceru strachuje, chce ji za každou cenu chránit, k čemuž patří i obava z tohoto vztahu. Babička je na druhé straně přes svůj věk rozvernou dušičkou, která fandí spontánním vzplanutí. Obě dvě tak díky půvabně hlubokému vztahu se svou dcerou a vnučkou poskytují pomyslného čertíka i anděla na ramenou studentky, což zdánlivě jednoduchou zápletku krásně ozvláštňuje. Sny díky tomu nejsou jen velmi dojemné a intimní drama, ale sahají i po romantické komedii, aniž by kdykoliv spadly do patosu. 

Optika matky a babičky totiž dává filmu potřebný nadhled. Díky glosám těchto zkušených, v něčem však velmi mladistvých a hledajících se žen, totiž nezabředneme do depresí společně s mladou dívkou, ale uvědomíme si, jak je tato intenzivní a platonická emoce v jádru krásná, nezkažená a dychtivá. Pohled ztrápené Johanny, které se zhroutil svět, starostlivé matky, která nechce, aby se dcera trápila, i když ví, že to nejde, a konečně optika babičky nad věcí, to vše dává tomuto krásnému i zoufalému prožitku potřebnou hloubku, jakou vidíme u málokterých filmů. 

Dychtivost mládí se tak daří objevovat nejen díky rozverným postavám a skvěle napsaným dialogům, ale i vizuální stránkou filmu. Režisér své postavy halí do útulných hávů a teple nasvícených interiérů ve chvíli, kdy se ocitáme v podruří bezpečné i bezmezně hřejivé lásky, nebo nás naopak s postavami nechá čekat v chladné a temné ulici ve chvíli, kdy je trýzeň maximální. Jde sice o jednoduché, přesto funkční prvky, které jen posilují empatické cítění s hlavní hrdinkou. 

V jádru tak jde zejména o coming of age drama vyprávěné skrze jednu velmi intenzivní emoci, kterou si někdy prožil každý z nás. A díky nadhledu, výborně prokreslené intimitě, objevování možností vztahů k okolí, ke svému tělu i k sobě samé, jsou Sny výjimečným zážitkem, který byste neměli minout.