Kdesi na počátku posledních třech dekád minulého tisíciletí se zformovalo lidské mládě, kterého toho mělo světu tolik co říct. Jeho matka u toho bohužel ze společenských důvodů nemohla být a tak těsně po porodu svou ratolest odložila na práh „hodných lidí“, zaklepala na dveře a utekla za roh.

Z Patricka vyrostl dospělý muž, který chtěl být ženou, Patricií (alias Kitten). V tom spočívalo jeho poslání všem lidem dobré vůle, že se nemají bát a oddat se svým touhám. A i když kvůli tomu dostával spíš po hubě než aby ho stužkovali, zvyknul si tak žít. Líbilo se mu být ženou, ba co víc, zbožňoval být ženou. A víc od života nechtěl… až na jedno: Najít a poznat svou pravou ztracenou matku, záhadnou „Phantom Lady“, protagonistku jeho hrdinských příběhů a snů, postavu z písně Franka Sinatry…

Hlavní vyprávěcí linií Snídaně na Plutu je právě ono hledání. Stejně jako stejnojmenná knižní předloha, i film je „rozsekán“ do 36 kapitol, které samozřejmě vzhledem ke stopáži projedeme jen tak rychlíkem, i tak ale až na pár výjimek (viz. dále) působí soudržně a nijak zmateně. Na první pohled se mi zdálo, že je to od režiséra Neila Jordana chytrý tah a velká výhoda, která mu hraje do karet – díky orámováni kapitolami, které přesně kopírují knihu, se v podstatě nikdo nemůže cítit ochuzen, protože příběh musí jet přesně tak, jak bylo jednou dáno. Nic drastického se nevynechává, vypráví se podle zavedeného metru, nevymýšlí se zbytečně komplikované hříčky, které by děj nějak opepřily. Na druhou stranu to s sebou nese malou daň v podobě toho, že se musí stihnout odvyprávět všechno. V souladu s tím dochází k situaci, kdy se na příběh nabalují zdánlivě nepodstatné vedlejší podstavy (chlapec z baru těsně před IRA útokem), které nemají v příběhu větší opodstatnění než se objevit na minutu na plátně a to čistě proto, že už byly v knize. Věřím, že na papíře jsou nějak dále rozvedeny, ale takhle jejich zběžně načrtnuté existenciální kontury působí jako velká úlitba cílové obci poctivých knihomolů.

Nicméně. To, co nám Jordan odvypráví, je dechberoucí soubor drobných fragmentů, které ve finále dotvoří naprosto uspokojující celek. Říkám to jako člověk, který se k mapování osudů „neznámých divných“ lidí staví značně rezervovaně a rozhodně udiveně nesedá na pozadí z toho, že je něco nezávislé nebo to točí známý režisér a onoho „divného“ hraje hvězda první svítivosti. S tím si choďte na akademiky ;). Plutu možná trochu pomohlo, že jsem o něm nic nevěděl, ale zásluhy bych viděl spíše jinde – nehraje si na art a snaží se o poctivou dramatiku, která by takříkajíc chytla za koule. Není tedy jen nudným zevrubným převyprávěním pokřivených osudů toho kterého hrdiny se závěrečným vzestupem či pádem. Je kompaktní psychologickou výpovědí, pečlivým niterním rozborem jedince na okraji společnosti a zároveň chytře nastaveným zrcadlem, reflektujícím paradox o hluboké nedokonalosti oněch skrz prsty na transvestity pohlížejících, přesto surově válčících mezi sebou; Kdo je větší „zvíře“? Nedozvíme se to, ale osudy zástupců výše zmiňovaných skupin se poctivě střetnou a drama vrcholí.

Stále však platí, že všeho s mírou – o soudy tu zase až tak nejde. Jde tu o hledání ztraceného rodiče a s tím související blízká setkání třetího druhu s úchylnými existencemi, o generační výpověď nehledě na pohlaví a sexuální orientaci. O jemně melancholický příběh, který stojí za to být vyprávěn, přestože k hlavnímu hrdinovi třeba nenajdete vůbec cestu a budete ho sledovat dalekohledem ze stometrové věže. Jde tu o zvláštně uchopitelné tempo vyprávění, které dělá z dvouhodinového filmu zábavu, která uteče bez náruživého sledování hodinek. Sluší se zmínit i netradiční úhel pohledu na vyprávěcí postupy, který v jistém smyslu vykrádá první dva díly Trierovy trilogie o vrtkavých osudech spanilé Grace (a možná ještě milion dalších, na které si teď nevzpomenu) – začátek každé kapitoly obsahuje jasně pochopitelný titulek, který avizuje příští události. Nejde to zase až tak daleko jako u Triera, kde je nám dovyprávěn celý průběh následujících eskapád, ale lze pochopit mnohé. Ale nebojte se, o zážitek z point nepřijdete. Jordan vynahrazuje překvapení ohromným důrazem na souhru audio a vizuální složky a jinak už předvídatelné dění obaluje do nestandardní omáčky. Při první výpravě za ztracenou matkou hraje vtipné Where’s your momma gone? z písně Chirpy Chirpy Cheep Cheep, při večírku, kde se opíjí smetánka teroristické organizace IRA, zazní nepřeslechnutelné Children of the Revolution. Podobných „easter eggs“ je ve filmu poschovávaných mnohem více, i když často nejde o tak polopatické dárečky, jak jsem teď uvedl.

Nebýt zvláštní (z mého pohledu zcela nesmyslné) touhy vyžívat se v digitálních tricích – glosující dvojice digitálních ptáků je jedno velké wtf ;) – a lehké žánrové nevyváženosti, šel bych možná ještě o kousek výš. Neil Jordan unikátním způsobem obohacuje standardní profil vyvrhela o tragikomickou složku a nebojí se přitom ještě vypovídat velké věci o stavu tehdejšího, potažmo dnešního světa. Film tak funguje jako seriózní drama, i jako soudobá ilustrace stavu společnosti. A Cillian Murphy hraje naprosto geniálně, což jste ale všichni podvědomě čekali a proto jsem s tím vědomě neztrácel celý odstavec, jak mám obvykle ve zvyku ;). Zkrátka a dobře – pokud vám tenhle biják unikl na Febiu, dejte mu šanci alespoň teď. Je to trochu jiný žánrový kůň než z klišovitého Hollywoodu a o to silnější srdce v něm bije.

P.S. Pokud ve VyVolených fandíte Pitymu, klidně jednu hvězdu přihoďte ;).