Psát o filmech z pseudoartového životopisného kraje, kde prakticky od začátku do konce víte, na čem jste, nemám obvykle moc rád. Úvodní titulek „podle skutečných událostí“ ve snímku, který rekapituluje určitý životní úsek známé osobnosti, neskrývá příliš mnoho překvapení a dá se s poměrně velkým úspěchem předvídat. Zvláště pokud jde o masového vraha či blázna z okraje společnosti – tedy přesně někoho, jako je Truman Capote. Truman Capote samozřejmě nebyl blázen a v Americe je dodnes považován za nejvýznamnějšího psavce, jaký kdy žil. Ale způsob, jakým vystupoval, ho v dříve hodně konzervativní době do této škatulky předurčoval.

Není snad vůbec náhodou, že si lehce silnějšího homosexuála s pištivým hláskem svádějícím vzít si špunty do uší, zahrál právě Philip Seymour Hoffman. Čiré zosobnění filmového losera, ve kteréžto poloze nemá Hoffman v Hollywoodu konkurenci (na paty mu šlape snad jen William H. Macy) dává i Capotemu otisk slizkého tragéda, který si musí platit lidi, aby ho před přáteli chválili. Něco shnilého je na povrchu jinak inteligentního muže, který se rád napije a pobaví všechnu společnost, která před ním neuteče. Člověk na jednu stranu nadaný smyslem pro vycítění té správné chvíle, chopení se příležitosti, na stranu druhou schopen obětovat pro to všechny morální aspekty své osobnosti. Philip Seymour Hoffman je Capote, protože nikdo jiným jim být nemohl.

Otázkou při pohledu na jeho neuvěřitelný výstup zůstává, zda je jeho herectví stále v normách přirozenosti a tedy hodno údivu, či už byla překročena hranice, za níž se Hofman snaží napodobit Hofmana hrajícího Capoteho. Občas to až hraničí s dokonalostí, vše je naprosto na svém místě; Lidské oko a ucho si však rádo potrpí na chyby – to je ta věc, která vytváří pocit líbivosti. Skutečnost, že Hofman ztvárnil svůj scenáristický předobraz geniálně, z mnoha pohledů určitě není věc hodná výtek. Jen za sebe vyjadřuji pocit z přemíry herectví, která mě osobně lehce rušila; Věřím, že spoustě lidí to absolutně vadit nemusí.

Postava přehnaně sebestředného tvůrce, který si po dokončení své knihy odnese velké životní ponaučení a pak se uchlastá k smrti, nádherně koresponduje s maloměstskou depkou, v níž se postavy kolem něj pohybují. Capote jim přijde výstřední a hloupý, ve skutečnosti je uvnitř úplně stejný, jako oni – malý človíček, který hledá, ale neví co, chce utéct, ale neví kam. Snad právě proto se zaplétá do osidel onoho příběhu, který odpíchl jeho psaveckou kariéru k hvězdným výšinám. Vyprávění o čtyřech mrtvých lidech a jejich dvou vrazích má o tolik silnější nádech, o kolik víc je Capote s jedním z nich naoko přátelsky spřízněn, aby si po skončení toho všeho uvědomil, jak špatný byl člověk… a už nikdy nic nenapsal. Režisér Bennett Miller není přehnaně zručným režisérem, ale na tohohle břídila s vizáží tajuplného mafiána bez okolků stačí a ještě mu zvládá připnout na klopu trochu té filozofické vaty na zamyšlení. Capoteho příběh je o maličkostech, které nás obklopují, o velký věcech, které neovlivníme a o obrovských věcech, které bychom ovlivnit mohli, ale nechceme.

Capote je malým filmem, který ve vás zůstane dlouho. Do puntíku přesně sice vyplňuje šablonu „nezávislého filmu s oscarovými ambicemi“, ale dokáže přitom sdělit i pár cenných životních pravd a zamyslet se bez jakýchkoliv tlaků na diváka nad bytím, nebytím, ovlivnitelnosti lidské nátury a dvou pohledech na jednu věc. Plné hodnocení mu asi nedáte, ale vidět byste ho měli. Už kvůli tomu, abych si mohl s někým pohovořit o tom, zda Philip Seymour Hoffman opravdu je génius nebo parodie na sebe sama.