Minimálně od poloviny minulé dekády je Radu Jude etablován jako jeden z nejvýraznějších představitelů rumunské nové vlny. Jeho svérázná historická freska Aferim! z roku 2015 si připsala řadu úspěchů a o tři roky později Jude dokonce vyhrál karlovarský filmový festival. Uvědomělé konverzační drama „Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři“ zaujalo nejen názvem, ale i sžíravým pohledem na rumunskou historii, v níž je možné najít spoustu problematických míst. Zatímco pravověrní vlastenci se však do takového ohrožení národního mýtu pouštějí neradi, Jude (a koneckonců i další zástupci progresivní rumunské tvorby) od nich zrak neodvrací. Což se projevuje i v jeho novince.

Ta se opět pyšní výrazným názvem, který se navíc dočkal úderného tuzemského překladu. Vznikal i v české koprodukci, což se do výsledku promítlo nejvýrazněji malou (a vcelku podivnou) roličkou pro Petru Nesvačilovou. Smolný pich však sází nejen na atraktivní téma ohledávající místo pornografie v současné společnosti, ale i na kulturní přenositelnost – nemusíte znát specificky rumunské poměry, abyste se na Judeho tepání do maloměšťácké morálky a východoevropského buranství dokázali naladit; což se odrazilo i na zisku Zlatého medvěda na letošním berlínském festivalu.

Zmíněný sarkastický tón sice udrží divákovu pozornost, zároveň se však nelze zbavit dojmu, že se Jude zaměřil na příliš snadný cíl. Výsměch nevzdělaným pokrytcům podléhajícím stereotypům, předsudkům, xenofobii, konspiračním teoriím i vlastní malosti, to je na tak nesporně inteligentního filmaře přece jen trochu laciné. Film však stojí především na postmoderním mixu stylů, který je rozhodně o poznání více osvěžující nežli další úsporně natočená moralita.

Přiměřená stopáž je rozdělena do čtyř částí. V prologu jsme nejprve svědky zcela explicitního amatérského porna, tak akorát trapného a nedokonalého, zato zdůrazňujícího autenticitu. Vychtěná exploatace? Naštěstí ne. Je totiž nesmírně působivé vidět takto tabuizované výjevy v kontextu sledování běžného narativního filmu – vše, co vidíme potom, je už tak jaksi jiné, kontrastní. To je patrné hlavně v následující pasáži, během níž v dlouhých observačních záběrech sledujeme učitelku (protagonistku úvodní erotiky), jak míří na nepříjemné setkání s pohoršenými rodiči jejích žáků. Aniž by to divákovi či samotné postavě přišlo zvláštní, je přitom obklopena všední vulgaritou, jež nějaké to domácí porníčko suverénně přebíjí.

Druhá velká pasáž je rychle sestříhanou přehlídkou slovníkových pojmů, kde Jude ještě zřetelněji staví do zahanbujících juxtapozic termíny ze sfér ideologie a sexuality. Jízlivě okomentovaná hesla mají následně odezvu v závěrečné části, jež dává vzpomenout na konverzačky odhalující charaktery ve stylu Dvanácti rozhněvaných mužů či Vlastníků. Učitelka, jež sama rozhodně není bez chyby, zde čelí veřejnému pranýřování a buranští rodiče dotující soukromou školu si na ní rádi zchladí žáhu. Můžeme zde pozorovat podobnosti k výše zmíněným „Barbarům“, a to především v určité tezovitosti a strnulejších pasážích, při nichž Jude využívá citace odborníků. Přesto možná díky jeho nastavování zrcadla pocítíte trochu té poctivé nenávisti vůči lidstvu, což umocňují i transgresivní konec, opět bořící vyprávěcí standardy.

Ačkoli jsou jednotlivé pasáže zcela odlišné, dohromady tvoří chytrý a vzájemně se doplňující koncept: Z pohledu na makroúroveň prostoupenou ideologií, které si už ani nevšímáme (symboly, reklama, chudoba, agresivita, sexualita, dezolátnost...), ale která nás každodenně ovlivňuje a utváří; přes encyklopedické znalosti, leckdy pokroucené a vytržené z kontextu, pomocí nichž se v nepřehledném světě snažíme orientovat; až po mikroúroveň, interakci běžných lidí, jež jsou společenskou atmosférou (de)formováni. Není ani tak zlomové, co se snímek snaží říct, za pozornost stojí především to, jak to říká.

Ze snímku je patrné, v jak spontánních i bojových podmínkách vznikal. Zachycuje realitu pandemické doby, kdy postavy běžně nosí roušky (které jim samozřejmě všelijak padají), a hašteří se kvůli drobnostem, jen aby nemuseli čelit skutečným společenským problémům. Výpověď o době tak jiné, a přece v lecčem úplně stejné. Pokud si chcete udělat představu, jak neortodoxně tahle experimentální satira působí, pusťte si skřehotání finského zpěváka M. A. Numminena, jež v 80. letech zhudebnil slavný filosofický traktát Ludwiga Wittgensteina. Tahle šílenost totiž podkresluje závěrečné titulky a společně s úvodním smolným pichem tak rámuje tenhle rozverně buřičský výron kreativity i společenského znechucení. A tomu prostě musím fandit.