Když se řekne plastelína a s ní spojené filmy, většině diváků se ihned vybaví tvorba studia Aardman Studios v čele s Wallacem a Gromitem, Ovečkou Shaun a v neposlední řadě také nestárnoucí Slepičí úlet. Právě útěk hrdinných kvočen z farmy byl nejen solidním hitem, ale navíc zastihl věhlasné tvůrce v nejlepší formě, díky čemuž byl Slepičí úlet nejen zatraceně zábavným animákem a parodií na vězeňský žánr, ale dokázal místy ukázat také trochu dospělejší a temnější stránku. A jelikož jsou Aardmani v posledních letech s Netflixem jedna ruka, rozhodli se k jednomu ze svých nejpovedenějších počinů po dlouhých 23 letech vrátit. Nejedná se ovšem o jeden z těch sequelů, jenž bychom klidně oželeli? 

Znovu se tak podíváme za naší slepičí partou, která si vybudovala bezpečné útočiště na odlehlé samotě. Ginger a Rocky přivítali na světě svou dceru Molly, jež se tak trochu „pomamila“. Stejně jako dříve její matka, i ona by ráda objevovala nová zákoutí a utíkala všude možně. Z Ginger se však stala o něco usedlejší slepice a kvůli dceřině bezpečnosti ji v podstatě nedovolí ani krok se vzdálit od jejich úkrytu. Molly se ovšem jednoho dne vydá na sólo výpravu, která ji zavede na farmu pro šťastné slepice, kde si slípky údajně užívají spoustu zábavy. Jenže Molly brzy přijde na to, že snové místo je ve skutečnosti místem, z něhož se slepice nedostávají živé, ale jsou obvykle odváženy ve formě kuřecí nugetek. Ginger a spol. proto nezbývá nic jiného, než se do ostře střeženého komplexu vloupat a Molly co nejrychleji zachránit.

Svým způsobem se jedná o poctivou aardmanovskou zábavu, u níž se divák vlastně příliš nenudí. Máme tu tedy znovu humor, u něhož se pobaví děti i dospělí, typickou hravost známého studia, slušnou várku nápadů a také svižné tempo, díky němuž se ve filmu pořád něco děje. Navíc vidět po letech staré známé slepice (i když v jiném hlasovém obsazení) fanouška originálu také docela potěší. I přesto jsem však nemohl zbavit pocitu, že se tu tentokrát až příliš sází na jistotu a jede se zkrátka na vlnách nekonfliktní a fajnové animované jednohubky.

Což je ostatně cesta, po níž se Aardman Studios vydává v posledních letech stále zřetelněji a i přes hezké řemeslo už jejich příběhy nedojímají ani nestrhávají tolik jako v minulosti. A Zrození nuget je toho typickým příkladem. Také zde se tentokrát cílí více na děti a dospělí si musí spíše vyzobávat drobky, zároveň zmizely temnější a dospělejší podtóny, které dělaly první Slepičí úlet výtečnou podívanou. Ano, zde je sice snaha nahradit metaforu na koncentrační tábory novou hrozbou v podobě fast foodů a konzumerismu. S tímto tématem se ovšem tentokrát pracuje jen velmi lehce a scénář se ho v podstatě nesnaží ani více rozvíjet.

Což se ostatně dá říct o samotném „heistu“ i následném útěku, s nimiž jsem doufal, že si autoři vyhrají mnohem více a vynalézavěji. Vtipné plánování a snaha dostat se do střežené farmy se tu odbydou během pěti minut a zbytek stopáže zabírá vzájemné hledání či nahánění se starou známou lidskou nemesis. Jenže i přesto, že se člověk pořád hezky baví a v určitých pasážích má úsměv od ucha k uchu, materiál viditelně ztratil svou původní hravost i kouzlo a ani interakce mezi opeřenými hrdiny nefungují tolik jako v případě jedničky.

Přehrajte si trailer Může se zdát, že druhý Slepičí úlet možná až příliš kritizuji, ale to je spíš tím, že je první díl dodnes mým nejoblíbenějším plastelínovým filmem. Dvojka už je oproti tomu „jenom“ svižnou jednohubkou, jež nevyužívá hrdiny a hrátky se žánrem tak silně, jak jsme byli zvyklí, a jede se tu očividně na mnohem větší jistotu bez jakéhokoliv tvůrčího riskování. Což na oddychový animák, u něhož strávíte s ratolestí hodinku a půl času, bez problémů stačí. Aardmanovky už však dříve dokázaly hrát i větší ligu.