Rodák ze Stockholmu, jehož hřejivě lidské filmy nemůže polovina naší redakce vystát (pche, cynici… mrkněte na Casanovu), přibíjí další hřebíček do své rakve diváckého nezájmu. Lasse Hallström je bezpochyby schopný řemeslník, ale od jisté doby točí natolik vlažná témata, že se mu to nikdy nemůže zaplatit. Přesto nepoučen, po venkovském dramatu Žít po svém s Redfordem, Freemanem a Lopezovou (a vida… pamatuje si na něj vůbec někdo?) přichází s dalším dobře obsazeným filmem, na který lidé nebudou chodit a pokud ano, tak čistě omylem.

Neumím si představit, koho z vás by lákal příběh člověka, o kterém jste nikdy neslyšeli, kterak píše o druhém člověku, jehož osudy vám už důkladně propral Martin Scorcesese v životopisném Letci (a nebo jste o něm taky neslyšeli). Clifford Irving a Howard Hughes se nikdy nepotkali a nikdy spolu nemluvili, přesto první z nich napsal o druhém slušně tlustou knížku, v níž na základě údajně osobních rozhovorů líčí úspěchy milovaného i nenáviděného milionáře, nejtajuplnější persóny své doby. Hughes sám přirozeně oznámí, že je to falsifikát a v životě s pisálkem nebyl v kontaktu, čímž vzniká jedno z největších a nejdražších mediálních fiasek, které historie poznala.

O tomhle i jiném Hallström s nadšením vypráví v rámci reálií raných 70. let a zaměřuje se především na sběr informací a „legrační“ situace, v nich se Irving snaží za neskutečně velké peníze prodat něco, co nemá v ruce. Stále dokola. A stále dokola mu to vychází, až je jasné, že na konci filmu musí narazit. Taky že jo. A aby toho nebylo málo, ukáže se, že už mu ze všeho docela hráblo.

Není sám. Hrabalo mi také sledovat vyčpělého milovníka z Pretty Woman, kterak se snaží vykřesat z nalajnovaného příběhu zajímavou skládačku, na jejímž konci bude stát jakési fantastické odhalení. Hallström bohužel nepředkládá divákovi mnoho překvapení a – ať už to ve skutečnosti bylo takhle a nebo ne -, dramatický efekt svého příběhu zestručňuje pouze v rutinní kolotoč, na kterém dohromady nic není. Divadelní šablona vyprávění vymezuje prostor pro čtyři a půl herce (půlka je polonahá Julie Delpy, která řekne asi čtyři věty a pobude na plátně celé tři minuty), kteří na pomyslných prknech listují papíry a dokola fantazírují, kterak teď ošálit vydavatele a jak z toho vytřískat co největší peníze.

Roztomilá naivnost příběhu, jakýsi Hallströmův trademark, ani tentokrát nezaniká a tvoří jeho nejvýraznější prvek, přestože se režisér pohybuje na poli tak vážném, jakým jsou média a politika. Obvykle pozvolný pád svého hrdiny viděný očima třetí osoby mění za tragikomiku z pohledu samotného Irvinga a promítá do filmu přesně ty vnitřní pocity, které asi zneuznaný pisálek při celé kamufláží měl. Jak se asi musel zmítat v bránicové křeči, když zinkasoval milión dolarů za nic nebo jak se mu podařilo napálit hned dva šéfredaktory vlivných periodik. Předlohou scénáře je ostatně autobiografie samotného spisovatele.

Kromě těchto komických výstřelků tu ale mnoho jiného k vidění není. Všichni herci vyjma hlavního tahouna jsou jaksi na pomezí zájmu a je jim dán minimální prostor pro jakýkoliv psychologický rozvoj. Alfred Molina pouze dokola panikaří a Marcia Gay Harden divně mluví a dělá, že je zamilovaná do svého manžela. Příběh plyne, minuty se táhnou a všichni ví jak to dopadne. Jako byste to všechno dokázali vyčíst už z banneru, na němž vyhasínající herecká hvězda stojí před modrým pozadím a říká něco do mikrofonu (viděno na plakátech FANonline).

Tolik diváckého nezájmu může bolet, ale co naplat. Casanova ukázal dobrou cestu k širému obecenstvu, kterou se Hallströmovi zase nechtělo jít, a tak tu trčí s halucinujícím Gerem a jeho rozjařeným účesem a skoro dvě hodiny vypráví o jednom velkém podvodu, který je předurčen k prasknutí už od první minuty. Zajímavé? Na pár minut určitě ano a v pár chvílích dokonce zábavné. Z dlouhodobého hlediska ale nijak trvanlivé a v naší distribuci spolehlivě naprosto neprodejné.