Ano, jednou to muselo přijít. Mezi záplavou více i méně provařených titulů přichází ten úplně nejprovařenější. Ať už zvedáte oči v sloup či jen spokojeně přikyvujete, na jednom se asi shodneme: Skála definovala to, co se od jejího vzniku další tři roky (do té doby než přišel Matrix… pak už to šlo trochu z kopce) pokoušel citovat každý druhý režisér akčních filmů, ale Bay navždy zůstal oním maníkem, co podobné finesky servíruje nejlíp. Ano, mluvíme o podhledech, které jsou v Bayových posledních filmech už takřka pod úrovní země ;), mluvíme o dynamice v automobilových honičkách a přestřelkách, mluvíme o charismatických hrdinech s tunou hlášek mezi zuby a další tunou pro jistotu v kufru. Skála je esencí všeho, proč máme Baye rádi. Stačí se odpíchnout od hvězdného dua Cage-Connery (krásně kontrastující jak věkem, tak schopnostmi a přístupem k životu), pokračovat přes rovného a zásadového „záporáka“ Eda Harrise, proběhnout kolem Zimmerova hrdinského soundtracku a do cíle dofuníte se zjištěním, že téhle akci chybí jen máloco.

Řemeslné kvality se mísí výjimečně i se zajímavějším scénářem, který operuje na více polích než jen v základním „dva týpci jdou a všechno postřílejí“. Bay řeší zajímavé dilema kolem věhlasného „padoušství“ – je větší hajzl ten, kdo chce spravedlnost pro své muže (a sáhne kvůli tomu i k teroristickým prostředkům) nebo vláda, která se na ně vykašlala? Odpovědi se dále rozmělňují mezi nepokoje ve vlastních řadách – a nadhozené téma bohužel končí v prašném oblaku z vystřílených zásobníků a vyházených granátů, jak to jde ostatně Bayovi pořád nejlíp. Ale ve Skále je díky tomu otisknuto více ambicí než se jen blýsknout jako jeden z nejlepších řemeslně odvedených filmů ve svém žánru – i když tenhle primát jen tak mimochodem získává taky. Píšu to skoro u každého významného akčňáku z devadesátek, ale u tohohle to myslím nejvážněji (haha ;): Kdybych měl vybrat jeden jediný, který bych si vzal na pustý ostrov, sáhnul bych po téhle nabité jízdě po Alcatrazu naprosto bez váhání.