Čísla 52-67-63 neznačí míry poněkud obtloustlé žačky prvního stupně ZŠ, ale aktuální procentuální hodnocení prvních tří filmů Tomáše Řehořka na csfd. Na někdejší mediální senzaci a na čerstvou, minulostí, kontakty a klišé nezatíženou naději českého filmu jde o hodnocení výrazně za přízní a očekáváním. V podstatě vždy od něj totiž dostaneme něco jiného, než se nám v mediální kampani slibuje. Nevadilo by to v případě zážitků, které naše panenské očekávání předčí. U Řehořka je však bez výjimky vystřídá zklamání ze zmarněného potenciálu látek, jež sice mají střiženo na vizuální pecku roku, ale jejich až neurotická těkavost a dramatická roztříštěnost vytváří distanci od příběhu i postav. A nezdá se to jako záměr. Jak je na tom film čtvrtý?

Photoshopem opracovaní Vojta Dyk a Kryštof Hádek ujíždějící na billboardu na sajdě, evokují přímočarou komedii. Trailery sázejí na „komplexnější emoce“, je tu odér Bobulí, smrádek střediskových vesniček i dalších filmů opěvujících malé životy českého lidu ve stylu „páchnou nám fusekle, ale je s námi legrace“. Malost a sebeschazování jako princip, tyto pilíře českého vztahování se ke světu, zakořeněné již v 19. století, jsou sice už notně vyčpělé, ale stále nic zásadního proti.  Co tedy film?

Těžko říct, čím chtěl Signál být, ale příběh dvou mladých „recidivistů“, kteří v zapadlé vísce dělají bugr, komedií ani neškodným letním příběhem není. A vlastně pořádně není ničím. Párkrát se zasmějete u celkem dobré hlášky, pokocháte se umně nasnímanou inverzí či tkalcovským uměním domácího hmyzu a všeliké žoužele, většinu stopáže ale sledujete české svině v akci. Hlavní hrdiny v to bohužel počítaje. Takovou sešlost nesympatických a amorálních postav, které navíc co chvíli střídají polohu projevu, aby pohledal. Všichni kradou, nesnášejí se, jsou názorově nestálí, prodejní, podlézají a nakonec by klidně i vraždili...a my jim máme fandit? 

Když už je toho chrochtání na jatkách moc, přijde hláška, abychom to nebrali zase tak moc vážně. Dobrá. Zasmějete se. Když ale po chvíli Karel Roden zřeže svou filmovou manželku Kateřinu Winterovou tak, až jí oko svítí i ve tmě, aby se na konci (bez dalšího vysvětlování) k sobě měli jako čerství milenci, nevíte, co si o tom všem myslet. Nejspíš to, že Marek Epstein a Tomáš Řehořek museli svištět na nějaké hodně drahé droze (a nezbylo na dramaturga) nebo došlo k nešťastnému střetu dvou eg. Jednomu asi řeklo „Jsi umělec, napiš to přesně tak, jak to cítíš“, druhému pak „Natoč to bez ohledu na cokoliv“ - a výsledkem je takový mišmaš, že to neustálé emocionální přelaďování mezi zbytečnými, nejasnými a protichůdnými motivy (a jsou jich desítky!) po chvíli vzdáte.

Co má v tomto typu příběhu co dělat sci-fi? A vidíte, je tam.

Po čtvrtém filmu je tak Tomáš Řehořek v podstatě stále na začátku. A já tak nějak nechápu, proč si tápání a experimenty neodbyl na škole v létech učednických a teď nám v přiměřeném odstupu (kadence co rok to film je už taky na pováženou) nedává FILM za FILMem. Vizuál má v malíku, zatím se však nesnoubí s citem pro dramatickou soudržnost a bezešvé podání. Možná je to věkem. Pokud ne, je to bohužel signál něčeho úplně jiného...