Viděno na novinářské projekci v londýnské pobočce Warner Bros.

Nejslavnější detektiv všech dob je zpátky. A věřte mi, že takhle jste ho ještě nikdy předtím neviděli. Znamená to, že je chytřejší než kdy předtím? Kdepak. Proměnil se tedy v klasického „cool akčního hrdinu“, který za pomoci nejlepšího přítele řeší ten úplně nejsložitější případ svojí kariéry? Ani to ne. Tentokrát je to celé trochu složitější. Věrní příznivci původních příběhů už si možná začali myslet, že se toho nikdy nedočkají, ale Sherlock Holmes se vrací ke svým knižním kořenům a využívá těch méně provařených schopností, jež mu Arthur Conan Doyle nadělil. Současná generace diváků, která jej má zažitého jen jako hyperinteligentního elegána s fajfkou (poděkujme nízkým televizním rozpočtům), tak může konečně prozřít a poznat „pravého Holmese“.

Ten, jak jste mohli zjistit už z trailerů, dbá na fyzičku stejně dobře jako na sledování těch nejmenších detailů kolem sebe. A proto může mlátit o hlavu větší hromotluky pokaždé, když zrovna neohromuje věrného doktora Watsona svými geniálními dedukcemi. Z toho důvodu vyfasoval rychle vyšlechtěné bicepsy Roberta Downeyho Jr., spolu s nimi ale přichází něco, co byste možná nečekali. Hned zkraje je třeba přistoupit na to, že je úspěšný detektiv víc než co jiného slušný magor, jenž svůj volný čas tráví v tmavých místnostech, a dvakrát byste si rozmysleli, jestli ho máte představit někomu ze svých známých. Zapomeňte na hrdiny á la Tony Stark a jejich snadno pochopitelné odhodlání (roli odvážného frajera tentokrát vyfásnul Jude „Hotson“ Law), na blockbusterovou scénu dorazil drsnými gangsterkami proslulý Guy Ritchie a svědomitě se snaží oživit někoho jiného. Holmes je od začátku složitější a méně "zamilování-hodnou" postavou, než jaké v podobně velkých filmech vídáme, a jeho sebevědomá poloha ze začátku působí spíš jako maska blázna na veřejnosti. O to víc potom ale dokáže překvapit.

Rozmotávání holmesovského klubka každopádně nezačíná moc vesele. Rozjezd sice vykouzlí široký úsměv na tváři, když představí Holmese a Watsona jako dvojku zkušených rváčů, kteří se pro záchranu nevinné dívky neváhají probít přesilou, záhy se ale vynoří jeden z největších problémů celého filmu. Skvěle obsazené akčnější verze známých postav se totiž musí pachtit přes relativně dlouhý, zápletku a vztahy vykreslující úvod, do kterého jim někdo zapomněl napsat pořádné hlášky. Ve chvílích, kdy byste měli ke „starému manželskému páru“ přimknout a hltat každou slovní výměnu, se dostavuje pouze pocit, že tu něco tak úplně nesedí. Perfektní sehranost ústředního dua často naskakuje až ve chvílích, kdy se vydává do akce. Jinak vás bude spíš otravovat, že se toho Ritchie snaží co nejvíc uhrát s lacinými fóry typu „Watsonův pes je v komatu“.

Prvních pár desítek minut není ideálních ani v dalších ohledech. Musíte si především zvykat na okatě digitální londýnské panorama a brzké odeslání démonického lorda Blackwooda (opět nepřekonatelný Mark Strong) na trestnou lavici také nepotěší. K lepšímu se situace začne měnit až s příchodem Irene Adler, která jako jediná dokáže Holmese odrovnat během pár vteřin (ano, Rachel McAdams to zase moc sluší), a také s Ritchieho postupným tlačením celého příběhu do maličko temnější roviny. Jako by s ubíhajícím časem začínal chápat, že ve špinavém Londýně a bez klasických hollywoodských propriet letní blockbuster opravdu nenatočí. A měl by tedy důsledněji pracovat s tím, co v jeho vizi viktoriánské éry zákonitě musí šlapat.

A tak tahá z rukávu nářezové akční scény i kulervoucí explozivní zpomalovačky a nutí Sherlocka sejít trochu na scestí při přemítání nad tím, co se to vlastně sakra děje. Až s přibýváním tajemných vražd a při vyostřujícím se souboji Blackwoodovy temné magie a Holmesova přísně logického uvažování lze pocítit přesně ten směr, jakého se měl film držet od začátku. Do eRka má sice pořád daleko a akce si zachovává nadnesenější ráz, jak ale Ritchie v druhé půlce několikrát dokáže, i s poctivě ždímaným PG-13 se dá vykouzlit nějaký ten hodně znepokojivý moment.

Všechno posléze působí o řád nadupaněji a stylověji, herci si soustavně nahrávají na verbální i pěstní smeče a pevnou půdu pod nohama konečně získá i Sherlockův upozaděný vztah k Irene. Zápletka je sice pořád do velké míry předvídatelná (vzpomínky na přehuštěné trailery vůbec notně osekávají Ritchieho šance vás něčím výrazně překvapit), do hry se ale pokorně vrátí vyvážený mix humoru a akce z úplného začátku filmu, který úměrně doplňují chytrácká intermezza. A díky tomu se člověku přeci jen podaří dospět do stádia, kdy neoholené detektivní dvojce fandí jako o život.

To vše, za doprovodu nejenergičtějšího a nejoriginálnějšího Zimmerova soundtracku za poslední roky, dává z velké části zapomenout na prvotní rozpačité tápání. A i když asi nikoho moc nepotěší vidět v závěru doširoka otevřená vrata do dalšího dílu, rozhodně bych stejné partě nebránil se do něj pustit. Jen by to chtělo vychytanější scénář s větší dávkou hlášek a důmyslnější hrozbou, které by Sherlockovi dovolily přelézt stín chutné zimní jednohubky. Potenciál na lepší pokračování tu určitě je, teď na něj stačí jen vydělat.