Jestli tuhle recenzi bude číst nějaký Čecho-Američan, ulítávající na televizním seriálu Firefly, zřejmě mi přijde zapálit auto, ale jsem holt ochoten podstoupit tohle riziko (mám ho pojištěný, takže směle do toho ;). Věrný své zásadě nečíst knižní předlohy, aby pak v kině nesténal, co zase vystřihli, jsem s klidem přešel fakt, že bych měl k Serenity nakoukat Whedonův seriál Firefly. Ostatně i sám božský Joss Whedon, uctívaný fanoušky na celém světě (zdravíme Jirku Pavlovského ;), byl dotlačen marketingem Universalu k prohlášení, že na tenhle film se může jít podívat každý. Na konci citátu má být hvězdička a někde dole mikroskopickým písmem vyznačeno "akorát v tom budete mít děsnej bordel".

Kvůli ději však Serenity trhat na kusy nebudeme, ostatně i pro nezúčastněného laika, který nebaští sci-fi seriály dnem i nocí, to bude jen taková megalomanštější variace na Černočernou tmu nebo Riddicka. Spousta ostrých hochů, co deset minut, to nová postava, o které nic nevíte, ale celá posádka jí zná a nemá potřebu vám něco vysvětlovat a jeden černoch, který si to štráduje z planety na planetu, používá nervové fígly princezny Xeny a porcuje lidi katanou. Základní zápletka prostě není nic nečekaného a její vyvrcholení je vidět už od prvního nájezdu do dějové zatáčky, protože Whedon neprozřetelně rozestaví hrací kameny na ty správné pozice během prvních deseti minut, možná i proto aby nakopnul fanoušky seriálu nějakým tím pomrkáváním. Co ovšem potěší každého je atmosféra Serenity. Srovnání s Černočernou tmou jsem nezvolil nadarmo, protože i Serenity patří do úzkého žánru tzv. organických sci-fi. Každý tu sice má vesmírnou loď a řada zdejších výdobytků se ještě v našich hypermarketech neválí, ale všechno je ušmudlané, pořád ještě se chlastá pálenka, střílí z pistolí a po naleštěných interiérech Hvězdných válek tu nikdo ani neštěkne.

Serenity je označována za vesmírný western, což by mohlo částečně omluvit prkennost některých herců. Především Nathan Fillion má s přehráváním drsného valibuka, kapitána Malcolma, občas značné problémy a většinou ho zachrání spíš jazyk přibroušený scenáristou, než skutky nebo herecký výkon sám o sobě. To lze ostatně říct o většině postav - nic moc zahrané, ale velmi solidně napsané, tady si Whedon užívá a jasně dokazuje, proč u něj Universal vyžebral celovečerák ke zrušenému seriálu. Fandovská základna totiž narostla a chce všechno co dělá Whedona Whedonem, pokud možno v devadesátiminutovém balení, aby to pak mohla za fanatického hučení vynést až do Top 250 filmů na IMDb.

Což je fakt, dostatečně devalvující v mých očích tenhle žebříček. Na Serenity se dá leccos pochválit - některé postavy mají občas dobré hlášky, tajemná River, kolem které se celá zápletka točí, se občas zblázní a vymlátí bar v ďábelském kung-fu stylu (tady umějí kung-fu všichni, zjevně povinná výbava, Chad Stahelski naštěstí stihnul na Matrixech od Yuen Woo-Pinga odkoukat celkem dost a zaslouží upřímnou pochvalu) a pak je tu jedna velmi pěkná scéna střetu mnoha vesmírných lodí, ve které už sice trikařům dochází dech, ale pořád ještě je to parádní podívaná.

Všechno kolem je však bohužel vyplněno televizní vatou a v tomhle případě to sice nemyslím úplně pejorativně, ale když si uprostřed filmu odběhnete pro popcorn, přijdete tak maximálně o jedno ironické pokrčení obočí (to tu postavy dělají často, zřejmě to na fanoušky účinkuje jako svěcená voda). Veleslavný čtyři minuty dlouhý záběr (ve skutečnosti je v něm neviditelný střih) si Whedon vytáhne z rukávu v samotném úvodu (určitě si všimnete). Sám určitě moc dobře věděl, že Evropanovi nezasaženému jeho seriálem propluje Serenity jedním uchem tam a druhým zpátky. Film je ve své podstatě hrozně sobecký, protože se nevrací k osudům žádné z postav. Je to jako když přijdete na párty ke kamarádovi, nikoho tam neznáte, chvilku si pokecáte s jedním, dvěma lidmi, protože vás něčím zaujali, hrozně se tam sežerete a jdete domů. Druhý den sice máte relativně fajn pocit z prokaleného večera, ale těžko si vzpomenete na kohokoliv z těch lidí... nemáte potřebu, protože je neznáte.

Tuhle šanci Whedon zahodil předem a odsoudil se tak v očích neználků k prostému průměru na hodnotící stupnici. Možná kdyby byla Serenity trochu odvázanější, alespoň tak abychom na rozjeté horské dráze plné hlášek, výbuchů a klišé, kterým se Whedon tak obratně vyhýbá (aby do nich stejně v závěru spadl až po kolena), prominuli důležitým postavám jejich chybějící osudy. Přemíra adrenalinu by ale zase mohla naštvat hardcore fanoušky série. Tomu říkám dilema... Pokud se ho ale Whedon rozhodl vyřešit takhle, je uvedení filmu do kin jen důkazem bezohlednosti a nenažranosti hollywoodských studií.