Co bylo v případě oddychovky Perfect Days zjištěním, které potvrdil Revival, to je u Sedmera krkavců premisou. Alice Nellis rezignovala na post jedné z nejtalentovanějších autorek českého filmu a vzdala se ambicí na potenciálně progresivní osobní výpovědi. Díky tomu ale může pravidelně točit za velké peníze a růst ve špičkovou řemeslnici, jejíž filmové vyjadřování je o řád vyspělejší než u kolegů a konkurentů. Z Nellis se klube Svěrák v sukních – což konstatuju jak s přihlédnutím k její rostoucí režijní sebejistotě napříč žánry, tak k úpadku Svěráka jako svého času nejproslulejšího českého filmaře.

Sedmero krkavců asi nebude tak perfektně marketingově pořešený hit jako Tři bratři, v očích mnoha ale nová pohádka tu loňskou bez problémů zastíní. A samozřejmě suverénně trumfne i polotelevizní hnusoadaptaci z půlky devadesátých let, která zvládla vyděsit hned několik generací diváků a vtlouct jim do hlavy, že Vánoce u bedny dovedou být někdy opravdu ošklivé, depresivní a celkově psychedelicky nevzhledné. Uff, kdo zná jen Zemanův animák Čarodějův učeň a ne Borise Rösnera jako Chrta má štěstí…

Výhodou nové verze je to, že se tu nepsychuje, nezpívá ani zuřivě neaktualizuje. Akorát se tu většinu času nemluví. Potenciální nástraha je ale ve filigránském scénáři nejen mnohokrát vtipně obejita a oglosována, ale hlavně motivuje Nellis k tomu, aby neplýtvala slůvky a písmenky a spoustu věcí řekla jen obrazem. Což je jenom dobře, protože výborná kamera nezhmotňuje jen prvoplánovou reklamní estetiku, ale spolu s bezproblémovou výpravou pomáhá přetiskovat na plátno fajnové pohádkové výjevy.

Už dlouho tu nebyla rodinná podívaná, která by nesmrděla lacinou televizní produkcí a naopak neustále překvapovala svým vyspělým evropským formátem. Skály, řeky, vodopády, hrad, lesy, to všechno působí malebně i majestátně, a když se Nellis pustí třeba do nitra temného hvozdu, kdy Marthě Issové poletují nad hlavou havrani, rodí se pasáže, které by rozhodně nedělaly ostudu ani v nějaké usedlejší burtonovce. Výjevy ze zámku jsou samozřejmě komornější, obvykle tu stačí jen dva tři herci do dialogu (statisti zavítají jen do dvou větších scén), ani v jednom momentu mi to ale nepřišlo nedostačující.

Asi nepřekvapí, že herecká interakce funguje a že rozhodně nevyznívá nějak naškrobeně: Dialogové výměny Alici Nellis vždycky šly a do sešněrovaných kulis vnáší dostatek současné energie. Rozmluvy s čarodějkou Zuzanu Bydžovskou zvládnou nadchnout i škarohlída mého typu, co by si inscenace České televize nepustil ani za honorář o pěti nulách. Záporačka Sabiny Remundové je také výtečná. No a princové tu rozhodně nejsou na draka, ale úplně v klidu.

S obsazením Marthy Issové už je to složitější, protože… nevím jak vy, ale já si představím asi tři a půl milionu českých herců, na které bych nonstop dvě hodiny civěl radši, i když zrovna nepřemlouvají bábu, ale ježibábu. A mrzí mě i narušení masturbační tradice českých princezen a jiných krásek, kterým to v těch dobových kostýmech vždycky seklo – vždyť i Naďa Konvalinková byla v Honza málem králem sexy. Martha není. Ale zase umí být milá a v němých pasážích jí ta situační komika jde od ruky výborně.

Sedmero krkavců je v těchhle momentech vůbec nejsilnější, zvlášť když se Nellis pustí do vyloženě fyzických momentů, jakým je třeba desetiminutové trhání kopřiv. Ony jsou české filmy obecně upovídané, plné samých verbálních kudrlinek, o tělesnost v nich obvykle nezavadíte a i o kruciálních a osudových momentech se plká, plká a plká. Tuplem pak v pohádkách. O to víc je osvěžující, že se zrovna v téhle báchorce tne do masa a celá dějová linie se posouvá dopředu skrze fyzično.

Mňo… a když k tomu připočteme ještě akurátní stopáž (děcka začala na sedačkách poskakovat až ke konci a první i poslední inzultaci gumovým slonem do hlavy jsem schytal až těsně před závěrečnými titulky), v klidu bych konstatoval, že tentokrát můžete na rodinný film české provenience vyrazit bez větších obav. Povedlo se.