Ben Thomas je úplně obyčejný chlapík zaměstnaný na finančním úřadě a jeho prací je tudíž znepříjemňovat lidem život. Přesto vidíme, že Ben nikomu znepříjemňovat život nechce, ba co víc, mezi řádky tušíme, že je to hodný a laskavý člověk, který by se pro druhé rozkrájel. Co ho motivuje a proč takhle tráví celé dny, to se divákovi odkrývá velice pozvolna – prakticky celou první polovinu z Benova života nevíme nic kromě toho, co vyzradí krátké tři flashbacky (a ty vyzrazují dokola stále to samé). Je velmi těžké si první polovinu Sedmi životů opravdu užít a nepřemýšlet nad tím, zda je fér, když vás někdo takhle vodí za nos, je krok před vámi a ještě si to nehorázně užívá.

Na druhou, právě v tomhle čase rozehrává specialista na citové vydírání, Gabriele Muccino, už ve druhé spolupráci se Smithem něco, co se dá nazvat jako emocionální znásilnění – a to může být z jistého pohledu i příjemné (ano, přiznám se, že hrabání se v emocích kolem osudových životních kroků je takový můj zvrhlý koníček). Ben Thomas je tak hodný, čistý, upřímný a bůhvícoještě člověk, až je to k nevíře, a pod Smithovou smutně-ztrhanou hereckou taktovkou pořád zůstává zajímavým člověkem, jehož motivace jsou vnitřně čitelné a jeho city proto upřímné. Říct však, že je to jen prázdný a očividný tah na oscarovou branku, který nevychází, je zcela jednoduché a jen svědčí o tom, na jak tenké hranici film balancuje.

Hlavní zádrhel tkví v tom, že hlavní motiv, od kterého se odvíjí veškeré dění filmu, je jeho pointou a nikoliv průvodcem. Záměrné utajování skutečností bere filmu dech a hlavní postava nemá navenek hmatatelný cíl (ten vnitřní směr tu nicméně pořád je). Troufám si říct, že kdyby se Nieporteův scénář nesnažil o přehnaně zajímavou vyprávěcí stavbu, ale jel po klasické ose úvod-drama-katarze (drama vystačí na celý film i s jasně loženými kartami!), mohl diváka zaháčkovat mnohem silněji a v závěru mu nedat takový pocit marnosti nad tím, že forma zabila dobrý nápad, ale už nikdy nebude šance na repete.

Po formální stránce rozhodně JE Muccino šikovný chlapík a dobrý řemeslník - dokáže scénu dobře nasvítit, vést herce k věrným výkonům, zachytit správný okamžik, dodat tomu ve střižně správně dramatický odér „osudovou“ podkresovou hudbou. S dobře vystavěným scénářem by jistě mohl zabrousit i do komplikovanějších látek s předimenzovanými rozpočty (na to ale potřebuje velký hit a bohužel, film s Willem Smithem, který v Americe tak tak dosáhl na hranici 70 milionů dolarů, není výrazně velký hit), protože schopnost vyprávět rozvážně a poutavě mu prostě nechybí. Sedm životů mohl být tím dobrým startem do vyšší ligy, diváci se mu však brání.

Sedm životů je TEN druh senzitivního rozjímání, které má schopnost člověka sezobnout na startovní čáře a vyplivnout ho v cíli vyšťaveného až na kostní dřeň. Vyžaduje s divákem obrovskou souhru a spolupráci a nutnost vracet se v příběhu do míst, která už opakovaně nebudou ukázána. Z čehož mimochodem vyplývá, že je rozhodně vhodný na více zhlédnutí, které odkryje spoustu drobných detailů navíc. Je ale celkem logické, že tuhle cestu se ne každému bude chtít jít dvakrát – zvlášť přes náročný závěr, který je dokonalou masáží srdečního svalu a testem savosti papírových kapesníků. V závěru samotném ale není zásadní problém celého filmu. Ten vyplývá až ze skutečnosti, že toho s Benem v té čistě kamarádské rovině zase tolik neprožijeme, aby mohl konec fungovat nějakým hlubším způsobem nad konstatování citového vydírání. S Benem strávíme spoustu času jako náhodní dokumentaristé, kteří sledují něco, o čem vůbec nic netuší a vlastně neví, jestli je vůbec zajímá, kam se to celé ubere. A pak se má spustit do slzavého jezera? Ale kdeže.

Možná je ale mezi vámi pár jedinců, kterým bude tenhle film ohromně blízký. Tím, jak se jeho hrdina chová, co a jakým způsobem říká, jak se v dnešní době naivně snaží bojovat upřímností proti větrným mlýnům zkažené společnosti a být dobrým člověkem. Tím, že je hrdina vnitřně pochopitelný beze slov i ohledu na to, co ho k činům doopravdy žene. V tom případě zapomeňte na tvrzení o podivné dramatické stavbě a emocionálním vydírání, ostatně zapomeňte na jakékoliv recenze. Přihoďte si libovolný počet hvězdiček a nenechte si kazit den.

Mým problémem v tomhle rozkolu je to, že všechny „objektivní“ problémy filmu vnímám a bohužel tvořím text, kam je v rámci zachování rovnováhy světa musím zmínit. A nedokážu jeho zbytek vystavět jen na tom, že jsem to Smithovi žral i s navijákem a celá myšlenka mi přišla boží a dávám osm hvězdiček :-). Přiznávám, že každou debatu bych prohrál, protože mi chybí argumenty, budu ale rád, když se mezi vámi najde jeden člověk, který to vidí stejně a řekne mi po návštěvě kina, že nejsem blázen ;-).