Ježíšku na křížku! Čtvrtý díl ultralevné, lacině šokující hororové frašky je konečně tady. A je ještě zmatenější než sousedův Alík po dvou vylízaných půlitrech. Vlastně ani nevím, jestli bych měl vysvětlovat, o co v Saw IV vlastně jde, protože jsem z toho sám byl docela jelen. Svalnatej černoch Johnny z trojky jde po panu Skládačkovi (který je... tradá... toho času totálně definitivně mimo hru), jehož záliba ve výrobě pastiček a trestů má zjevně setrvačníkový chod a vesele pokračuje. Johnny (jmenuje se Rigg, ale Johnny vystihuje dost přesně jeho povahu) je šéfem SWAT týmu, ale stejně vždycky vyrazí dveře bez přípravy, i kdyby za nima stála šílená babička s motorovou pilou. Protože Johnny má svaly a kdo má svaly, ten má všechno. Z tohoto omylu ho brzy vyvede další krutá hra, kterou Skládačka připravil pro všechny přeživší. Máme tu pár nových detektivů, Jeffa ze druhého nebo dokonce prvního dílu a samozřejmě poteče krev. A pan Skládanka alias Tobin Bell se tu producíruje snad nejvíc ze všech čtyř dílů, navzdory faktu, že ho v úvodní scéně režisér Darren Lynn Bousman (Saw II a III) nechá ukázkově rozpitvat.

Právě tahle scéna, hned vedle skalpování jakési vnadné blondýnky, ve vás má zřejmě zanechat hlubší rýhy, než jakými se může Johnny chlubit, když si sundá triko. Je totiž vážně namakanej. Musíte se hodně nudit, abyste si toho všimli, protože je to Afroameričan jako poleno a celá Saw IV se odehrává v takové tmě, že Bousmana začnete podezírat z toho, že šetřil i na světlech. Dá se očekávat, že čtvrtý díl stál zas o něco víc než jeho předchůdci (1, 4 a 10 milionů), ale nebylo to o moc, tak akorát aby měl Tobin Bell na zpáteční letenku do New Yorku a týpci ze železářství mohli vyrobit další kladkostroje a samostříly. Potíž je v tom, že zmíněné pastičky už nehrají hlavní roli. Dokud něco někoho rozřezává na kusy, můžete alespoň ocenit odvahu a ochotu filmařům poskytnout vám (placené) lekce z anatomie. Nemusíte lézt na medicínu, abyste se podívali dovnitř lidského těla, což je bezesporu fajn (navíc tady v Praze musíte kvůli pitevním seminářům vylézt desítky schodů a pak ještě hledat ten správný operační sál, navíc to přezouvání, to jednoho omrzí, věřte mi), jenže Bousmana jako by to po dvou filmech začalo nudit a tak se víc než v lidských ostatcích pitvá v mytologii a sází jeden flashback vedle druhého.

Z vizuálního hlediska je to požitek, konečně se dostaneme od přiopilé kamery a modrozelených odstínů k něčemu, co alespoň vzdáleně evokuje řemeslně čistou kameru. Tempově se však jedná o ekvivalent Skládačkovy pasti, ze které vede jen jedna cesta a to prosím ven ze sálu. Všichni samozřejmě sedíte na svých místech, protože očekáváte velepointu a fandíte režisérovi, aby VŠECHNY v záběru zabil, protože si to bezesporu zaslouží. Moc kruté? Až uvidíte chlápka, jak devadesát minut (film se odehrává v reálném čase, brzy ho za to budete nenávidět) pochoduje po tající kostce ledu, bude se vám chtít spát, případně se budete modlit, aby tu pistoli, co třímá v ruce, obrátil proti sobě nebo promítačce. Jakákoliv předčasná katarze by působila osvěžujícím dojmem, ale nezapomínejte na Johnnyho, který bloudí po městě a "zachraňuje" úplně cizí lidi, kteří vlivem pozdějších flashbacků vlastně cizí nejsou. Pokud jste však neviděli dvojku a trojku, budete v tom mít bordel kosmických rozměrů. Sice se konečně dozvíte, proč je/byl pan Skládačka taková sadistická mrcha a možná s ním začnete i sympatizovat, ale vážně bylo nutné to natahovat na 108 minut? Už v půlce je jasné, že nic zásadního se nestane (a taky že ne) a způsob jakým Bousman vaří z vody je poměrně smutný.

Jako by vymýšlel scénář za chodu a při instalování dalších a dalších postav do děje se nevyhýbal ani improvizaci. Brzy tak přestanete vnímat barvu i tvar jednotlivých figurek na šachovnici a vzdáte to, abyste se co nejrychleji dozvěděli, v čem je sakra háček. A zjistíte, že háček neexistuje. Jen vás někdo sto minut vodil za nos. Skoro jako v Lostu, akorát tu chybí pohlední herci, exotická lokace a ti Druzí. Tihle jsou Čtvrtí a originalitu by nepoznali, ani kdybyste jim ji poslali poštou v dárkovém balení. Je ironií, že hlavní záporák chce hrdinu naučit sebeovládání a trpělivosti. Jako by se tvůrci snažili něco sdělit divákům. Sami přitom nejspíš tuší, že došli na pokraj svých schopností, do končin, ve kterých nápady nevytěžíte ani diamantovým vrtákem. Moožná i proto jsou ohledně pátého a šestého dílu trochu zdrženliví. Ale po premiérovém víkendu bude všechno jinak, protože dolary se posypou a s nimi i naše iluze o hollywoodském hororovém žánru. Předem díky za 30 dní dlouhou noc. Tuhle čtyřku si zahrabejte pod koberec. Rád po ní budu šlapat.