Zaotichi je ikonickou postavou japonské kinematografie, hrdina vůbec nejdéle běžícího řetězu filmů a seriálů. Od 60. let chodí tenhle slepý masér z období Edo světem a nakládá zloduchům bleskurychlou katanou, co jejich maso a krevní oběh snesou. Za bezesporu nejpozoruhodnější verzí novodobého mýtu stojí Takeshi Kitano, který si postavu mstitele bezpráví upravil dle svého a, jak jinak, sám zahrál.

Zatoichi je prošedivělý stařík, který se většinu času prostoduše uchechtává, holduje hazardu, a když ho něco rozčílí, tasí meč a krví píše do vzduchu znaky absolutního vzteku. Od filmu Samuraj ovšem nelze čekat přímočarou mlatu, v níž si to osamělý hrdina vyřídí se zločineckým klanem v jednom malém japonském městě. Jde totiž mnohem spíš o podmanivě rytmizovaný sled komických a všedních výjevů ze života jedné komunity, který je prokládaný retrospektivami hlavních postav.

Jak bývá u Kitana zvykem, kompozice filmu je rafinovaná a i když se sune kupředu šouravě jako ten masér, divák je nucen k neustálé pozornosti a doplňování nejasného sledu událostí.

Velký důraz je kladen i na japonský folklór, Kitanem milované divadlo, ale též chytře komponované scény, v nichž práce rolníků tvoří rytmický doprovod zvukové složce filmu. Ve své podstatě se Samuraj svým vyzněním a „selskou“ hloubavostí blíží klasikám žánru chambara, ovšem nechybí tu kitanovská postmoderní výstřednost (krom rytmických hrátek ještě zcela bizarní revuální závěr) a jeho ikonické přechody z absolutní harmonie do totálního vzteku.
 
Třešničkou na dortu jsou pak konzervativně pojaté akční scény, v nichž dominuje realistická choreografie a záměrně nerealistická digitální krev. Samuraj zkrátka patří mezi vrcholy nejen v Kitanově kinematografii, ale v celém žánru, v němž hrají prim dobové kulisy a ostře vybroušené čepele.

Filmy Takeshiho Kitana si mimochodem můžete vychutnat na pátém ročníku Festivalu japonských filmů a kultury, který končí 26. ledna.