Jméno Kijoši Kurosawa může na první pohled svádět k myšlence, že má něco společného s legendárním Akirou Kurosawou. Kromě japonského původu a stejného příjmení tomu tak ale není. Kijoši Kurosawa si přesto během let vybudoval vlastní pozici mezi výraznými japonskými režiséry. Za film Spy no Cuma získal v roce 2020 na Benátském filmovém festivalu Stříbrného lva za režii a na kontě má také dvě ocenění z Cannes. Právě na francouzském festivalu letos představil svůj nejnovější film Samuraj a vězeň, který se vrací do Japonska během šestnáctého století.

Píše se rok 1578 a země se nachází v období Sengoku, tedy v době, kdy se jednotliví vojevůdci neustále přetahují o moc a politické spojenectví může mít jepičí život. Do této situace se dostává Araki Murashige, vládce provincie Settsu, jenž se rozhodne vzepřít mocnému Odovi Nobunagovi. Společně se svými muži se uchýlí na hrad Arioka, který Nobunagovy jednotky následně oblehnou.

Murashige přitom stále doufá v pomoc Móriho Terumota. Nobunaga se proto pokusí situaci vyřešit jinak a vyšle za Murashigem svého vojenského stratéga Kurodu Kanbeie. Jeho úkolem je přesvědčit vzbouřeného vládce, aby složil zbraně. Místo dohody však Kanbei skončí jako vězeň přímo v hradním žaláři. A právě jeho uvězněním se film začne ubírat směrem, který by člověk od klasického historického dramatu možná úplně nečekal.

Samuraj a vězeň totiž není filmem, který by chtěl diváka od začátku do konce krmit velkými bitvami. Kurosawa mnohem více spoléhá na jednotlivé příběhy, které se postupně skládají do většího celku. Film je rozdělen do čtyř kapitol a každá z nich přináší vlastní záhadu nebo konflikt. Na první pohled se přitom může zdát, že jednotlivé části spolu souvisejí jen volně. Postupně se však začnou objevovat spojnice, díky kterým jednotlivé epizody dostávají větší význam. Jednou se řeší záhada spojená s děním na hradě, jindy se do popředí dostává otázka majetku, víry nebo lidských předsudků. V součtu tak Kurosawa vytváří obraz společnosti, v níž není jednoduché rozlišit mezi správným a špatným rozhodnutím.

Právě tady se Samuraj a vězeň nejvíce vzdaluje představě klasického samurajského filmu. Meče a válečné střety sice nezmizely, ale mnohem důležitější jsou rozhovory, pohledy a informace, které jednotlivé postavy záměrně či nezáměrně odhalují. Některé scény by ostatně bez větších problémů mohly fungovat i na divadelním jevišti. A není to nutně problém. Kurosawa dokáže z dialogu udělat stejně důležitý nástroj jako z fyzického střetu. V jednu chvíli se může zdát, že se vlastně nic zásadního neděje, jenže několik vět dokáže kompletně změnit pohled na předchozí události.

Nejzajímavější je v tomto ohledu vztah mezi Murashigem a Kanbeiem. Murashige není prezentován jako bezchybný hrdina. Je známý svou milosrdností a například se zdráhá trestat své poddané smrtí, což může v prostředí plném násilí působit téměř jako slabost. Čím déle však obléhání trvá, tím více se ukazuje, že ani on sám si není jistý, zda má situaci skutečně pod kontrolou. Kanbei se naopak nachází v mnohem horší situaci. Je zavřený v žaláři a zdánlivě nemá žádnou možnost ovlivňovat dění kolem sebe. Přesto působí jako člověk, který neustále přemýšlí několik kroků dopředu. Jeho největší zbraní není katana, ale schopnost analyzovat lidi kolem sebe a využívat jejich slabin. Z jejich vztahu proto nevzniká obyčejná dynamika věznitele a vězně. Je to spíše psychologická partie, ve které není vždy jasné, kdo má skutečně navrch. Murashige má hrad a vojáky, Kanbei má zase informace a schopnost pracovat s lidmi. A čím déle spolu jejich střet trvá, tím méně je možné jednoduše určit, kdo je vlastně v silnější pozici.

Přestože je příběh zasazený do Japonska roku 1578, Kurosawa se nesoustředí pouze na historickou rekonstrukci. Období Sengoku využívá především jako prostředí pro vyprávění o moci, strachu a nejistotě. Válka je všudypřítomná, ale často zůstává někde v pozadí. Mnohem důležitější je, co její přítomnost dělá s lidmi. Postavy jsou nuceny rozhodovat pod tlakem a často nemají k dispozici dostatek informací. Každé rozhodnutí může mít následky nejen pro ně samotné, ale také pro lidi, kteří se nacházejí kolem nich. Z loajality se může stát zrada, z milosrdenství slabost a z pragmatického rozhodnutí něco, co má morální následky.

Film díky tomu nepřistupuje ke svým postavám černobíle. Murashige může působit jako humánnější člověk než někteří jeho protivníci, zároveň ale nese odpovědnost za rozhodnutí, která mohou ohrozit celý jeho hrad. Kanbei zase není klasickým padouchem. Jeho chladná schopnost předvídat další vývoj z něj ovšem dělá člověka, kterého není radno podceňovat. Právě v těchto šedých zónách je Kurosawa nejsilnější. Zajímavou součástí struktury filmu je také práce s ročními obdobími. Jednotlivé kapitoly se odehrávají postupně od zimy až po podzim a každá z nich má vlastní dominantní téma. Zimní část se věnuje víře a smrti, jaro předsudkům, léto majetku a podzim otázce víry a trestu.

Nejde přitom pouze o rozdělení snímku do čtyř částí. Jednotlivá období mění atmosféru příběhu a zároveň přinášejí další pohled na svět, ve kterém Murashige a jeho lidé žijí. Z jednotlivých menších zápletek tak postupně vzniká větší úvaha o společnosti, morálce a pravidlech, podle kterých se lidé snaží fungovat v době chaosu. Některé kapitoly přitom fungují lépe než jiné. První například využívá detektivní prvky a nabízí tak trochu „Dobrodružství kriminalistiky po japonsku“, zatímco třetí se zajímavě zabývá otázkou, jakou skutečnou hodnotu mají materiální věci. Epizodická struktura tak umožňuje Kurosawovi pokaždé otevřít trochu jiné téma. Zároveň ale představuje jeden z důvodů, proč může film místy působit roztříštěně.

Kurosawa se navíc rozhodl své historické drama natočit překvapivě komorně. Nečeká vás nepřetržitá přehlídka bitev, stovky komparzistů ani okázalé panoramatické záběry historického Japonska. Režisér se často vrací do uzavřených prostor hradu, kde nechává postavy především mluvit a pozorovat jedna druhou. Díky tomu působí tento film téměř jako nalezený samurajský snímek ze čtyřicátých až šedesátých let. Není náhoda, že Kurosawa přiznal inspiraci právě staršími samurajskými filmy a mimo jiné také tvorbou svého slavnějšího jmenovce. Jako jeden z inspiračních zdrojů zmiňoval například Krvavý trůn z roku 1957.

Zároveň se nesnaží napodobovat staré filmy pouze povrchně. Násilí zde pochopitelně nechybí, Kurosawa ho však nepoužívá jako hlavní atrakci. Brutalita není tím, na čem by měl film stát. O to výrazněji pak působí momenty, kdy se přece jen dostane ke slovu fyzický konflikt. Jeho vizuální přístup proto funguje především díky kontrastu. Čím déle film trávíme v klidných interiérech, tím více mohou jednotlivé souboje nebo výbuchy násilí zapůsobit.

Kurosawa má navíc důvěru ve svého diváka. Ne všechno je vysvětleno okamžitě a některé motivace zůstávají mezi řádky. Místo toho, aby postavy každou svou myšlenku nahlas vysvětlovaly, nechává režisér některé informace postupně skládat. To je zároveň důvod, proč může být Samuraj a vězeň pro část publika poněkud náročný. Znalost japonské historie není nezbytná, protože základní kontext film poskytuje prostřednictvím úvodních titulků. Kdo se však v období Sengoku orientuje lépe, pravděpodobně si některé souvislosti užije výrazně více.

Je také snadné představit si, že řada zdejších nápadů funguje ještě lépe v knižní předloze, z níž adaptace vychází. Kniha má přirozeně více prostoru pro vysvětlení historického kontextu i vnitřních pochodů jednotlivých postav. Film naopak musí velkou část těchto informací převádět do dialogů, pohledů a drobných náznaků. A právě dialogy patří paradoxně k jeho nejsilnějším stránkám. Kurosawa nemusí neustále přicházet s velkými odhaleními. Někdy stačí jediná informace nebo nepatrná změna významu předchozí scény a najednou člověk začne konkrétní událost vnímat jinak.

Problémem je, že Kurosawa chce v necelých několika hodinách otevřít poměrně velké množství témat. Víra, smrt, předsudky, majetek, trest, vina, odpovědnost, loajalita, moc nebo lidskost – to všechno zde má své místo. Výsledkem je film, který má rozhodně co říct, ale ne vždy dokáže jednotlivé myšlenky dostatečně soustředit. Některé záhady fungují velmi dobře a některé dialogové výměny mají skutečnou sílu. Jindy ale člověk začne mít pocit, že sleduje další postavu a další problém, aniž by měl k předchozím událostem dostatečně silný emocionální vztah.

Množství postav tomu příliš nepomáhá. Pro diváka, který nemá detailní znalosti japonských dějin, může být orientace v jednotlivých jménech a vztazích místy komplikovaná. A když následně přijde některé z důležitějších odhalení, ne vždy má takový emocionální dopad, jaký by si vzhledem k jeho významu zasloužilo. Řemeslně je každopádně Kurosawův film velmi sebejistý. A má na to naprosté právo.