Jestli vás Nedotknutelní hřáli u srdíčka tepleji než kakaíčko vaší babičky a slziček u nich ukáplo víc než u Lvího krále, asi nemáte, co byste teď řešili. Jestli si myslíte, že to byla ulepená snobárna z kavárny U Růžového obláčku, taky ne, jen z opačného důvodu. Samba, další film režijního dua Olivier Nakache a Eric Toledano, své tvůrce nezapře. Takže jo: pokud považujete Nedotknutelné za dobrý film, asi není důvod se bát. Nekamenujte mě za to, že já jsem trochu jinde, pojďme si o tom prostě pokecat.

Z tohohle úhlu pohledu je Samba lepší podívaná. Zdá se, že tvůrci v příběhu imigranta ze Senegalu (Omar Sy), kterak se snaží udržet ve Francii a zamilovává se do Charlotte Gainsbourg, kladou menší důraz na přesahy, což jim minule beztak tragicky nešlo. Jedou si radši svoje humory založené na tom, že se hrdinové ve svízelných situacích chovají jako malé nezodpovědné děti a jednou za čtvrt hodiny chytí jakýsi nervový záchvat, takže zcela vypnou racionální chování, věci jim začnou legračně padat z rukou, vesele se přeříkávají a hádají se, aniž mají o čem. A je legrace. Píšu to sarkasticky, ale na téhle „dementní jak míň dementní sandlerovka“ úrovni Samba zcela neironicky většinou funguje.

Navíc má skvělé herce. Sy a především Gainsbourgová se chytají každého stébla, aby jejich scénky vynikly, což zajišťuje, že ony dvě hodiny není nuda. Bohužel se natolik soustředí na vyznění každé jedné momentky, že mizí kontinuita charakterů, jež se proto v každé scéně můžou chovat (a chovají) úplně jinak, hlavně aby zbylo na vtipnou pointu. Podtrhává to zoufalost vyprázdněného scénáře, který pracuje s největšími klišé a každý motiv mu slouží jen jako pozadí pro další anekdotu.

Přehrajte si trailer Otevřené otázky jako přistěhovalectví a překonání životní krize jsou opět pouze pozadím pro to, aby se herci měli o něčem bavit. Což bych, kdybych byl přistěhovalec nebo člověk ve vážné krizi, považoval za absolutně urážlivé. Nicméně nám, coby povětšinou příslušníkům střední a vyšší střední třídy, to může být ukradené a můžeme se vesele smát, jací jsou hrdinové ňoumové a jak svoje nám vzdálené problémy matlají.

Film občas nasadí smutné piánko a herci přestanou dělat opičky. Problémům, jaké musí řešit takový přistěhovalec nebo člověk v krizi, se ale nikdy ani nepřiblíží. Sy shání práci, kde se dá, a tvrdí, že je zoufalý, ale má na sobě vždy několik vrstev pohodlného oblečení (něco mi říká, že já bych si jeho šatník dovolit nemohl), a neřeší se třeba, co jí. Gainsbourgová trpí závažnou nespavostí a depresemi, přesto chodí po večírcích a normálně komunikuje s lidmi. Stejně jako v Nedotknutelných je tu realita zploštěna do tezí, že „lidé by se k sobě měli chovat hezky“, „přistěhovalci jsou taky lidi“ a „hledej krásu každého dne“, skutečné nepohodlí a skutečné problémy jsou však před diváky radši pečlivě uschovány, aby se nikdy necítili nepříjemně – mohou se cítit jen vesele, nebo vznešeně útrpně.

Můžete namítnout, že filmy mohou být uvolněnými komediemi bez přesahu. Ne ale v případě, kdy tak výrazně pracují s motivy a postupy dramat a jsou tak často vykládány jako společenský komentář. Samba je snad v tomhle ohledu natolik povrchní a vyprázdněná, že bude přijímána pouze jako velmi hloupá komedie s sice příšerným scénářem a nenápadnou režií, ale zato velmi kvalitními herci, kteří ji táhnou nahoru až ke snesitelnosti.

V takovém případě se dá vyčíst nulová chemie mezi postavami, které k sobě vzhledem ke svojí nekonzistenci musí hledat cestu skoro každou scénu, a absence důraznější dějové linie. (Sy prostě chce zůstat ve Francii, tak zůstává ve francii – stačí tolik děje na dvě hodiny?)

Samba není nesnesitelná, po pro mě těžko uchopitelném úspěchu Nedotknutelných mám ale potřebu hned ze začátku, než se to rozjede, napsat, co ten film je (hloupá dobře zahraná snobská komedie), a co rozhodně není (film s jakkoliv platným přesahem nebo uměleckou hodnotou).

PS se spoilerem: Mimochodem skvělá pointa. Sy se nejdřív vyspí s holkou svého kamaráda, kterou ví, že kamarád bezmezně miluje, pak, když mu kamarád přijde po právu rozbít hubu, nepřímo způsobí jeho smrt a ukradne mu identitu, aby žil šťastně až do smrti se svojí novou holkou. A tak zase jednou vyhrálo dobro nad zlem a absolutní absence morálky ve scénáři... nebo ne? Nejsmutnější je, že tuhle brutální koncovku film podá jako happy end, což chce taky talent.