Český literární kritik Václav Černý ve svých Pamětech se znechucením vzpomínal na to, jakým způsobem se během totalit zacházelo s politickými vězni. Zatímco v dobách Rakouska patřili podle něj k těm prestižním, a těšili se tak z určitých výsad a slabšího dozoru - jejich cely, v nichž hojně pokuřovali, bývaly například často otevřené, během nacismu a komunismu s nimi bylo zacházeno hůře než s vrahy. 

Na jednu slavnou německou vězeňkyni z období nacismu se zaměřuje i snímek S láskou, Vaše Hilde režiséra Andrease Dresena, jehož příběh o umírání s názvem Konečná uprostřed cesty zaznamenal velmi kladné přijetí. Ve svém předchozím snímku Rabiye Kurnazová vs. George W. Bush pak zpracovával příběh matky, která se snaží dobrat spravedlnosti poté, co byl její syn umístěn do věznice Guantánamo po útocích 11. září.

Dresen nyní obě témata věznění a smrti kombinuje, jelikož vypráví o protinacistické odbojářce a následně politické vězeňkyni Hilde Coppi, která byla coby komunistka obviněna nacisty z konspirace se Sovětských svazem a špionáže a odsouzena k trestu smrti stětím (symbolika gilotiny popravující revolucionáře nepotřebuje vysvětlení), a to i přesto, že byla uvězněna těhotná a ve věznici porodila. 

Hilde se ovšem ke konspirační činnosti v rámci takzvané Rudé kapely, komunistické protinacistické skupině působící v Německu do roku 1942, spíše jen nachomýtla, minimálně podle toho, jak její životní dráhu podává film. Ten působí podobně nezaníceně jako hlavní hrdinka. 

Není samozřejmě nic špatného na tom, když je snímek týkající se boje proti totalitarismu, nebo takové totalitní zřízení zobrazující, minimalistický, chladný, držící si odstup. Ostatně loňská Zóna zájmu navzdory odtažitosti a dokumentárnosti nepostrádala na intenzitě, zdejší problém ale představuje nenápaditá režie a automatické spoléhání na to, že je Hilde a její osud natolik zajímavý, že se o drama postará sám.

Do jisté míry to samozřejmě platí. Přispívá k tomu i kamera Judith Kaufmann, jež nasnímala například výborný Korzet o již nikoliv tak mladém životě císařovny Sissi. Ta kontrastuje scény z otevřené krajiny - vlastně jednoho šťastného, leč fatálního léta zamilování - se stísněností nelítostné cely, kde je formou luxusu koupel navíc.  

Zásadní předností filmu je pak představitelka Hilde, německá herečka Liv Lisa Fries, nejlépe známá ze znamenitého krimi seriálu odehrávajíciho se v dobách německé Výmarské republiky Babylon Berlin. Ostatně není to jediná zastupitelka babylonského ansámblu, ve vedlejší roli se objeví i Fritzi Haberlandt. 

Andreas Dresen volí vyprávění ve dvou časových rovinách. Současnost, které dominuje Hildino uvěznění, prolínají flashbacky na chvíle šťastné či osudové, jež jsou uspořádány tematicky –  jako asociace vzpomínek, a nikoliv chronologicky. Poměrně zásadní informace týkající se vývoje Hilde a počátků jejího vztahu s mužem, s nímž trénovala morseovku, vysílala radiové signály do Sovětského svazu a za něhož se nakonec provdala, tedy získáváme v poměrně chaotickém asociačním sledu. Vlastně není tak docela jasné, kromě základní ideologie, jakého je Hilde přesvědčení a co ji motivuje.

Obvyklému problému životopisů - tedy vměstnat do stopáže celý životní běh historické figury - se snímek přirozeně vyhýbá, jelikož adaptuje klíčový výsek Hildina života. Ten obnáší potenciálně strhující konflikt idejí na pozadí mateřské tragiky, příslib je ovšem naplněn jen přerývavě, jakoby film sám byl psán morseovkou.