Letecké souboje ve stíhačkách z lepenky a vyřazených baloňáků jsou poslední dobou v kurzi. Když ve Francii (s nemalou pomocí českých filmařů) natočili Rytíře nebes, nenechali se Němci dlouho prosit a natočili (s nemalou pomocí českých filmařů) svojí verzi toho, jak baron Richthofen kosí nepřátelské linie. Možná tak nečiní s devítkou v ruce, způsobem, za který by se nemusel stydět ani John Woo (když dojdou náboje, nastupuje holt lekce ze sci-fi knížek pochybné produkce), ale kořeny televizní Kobry 11 v Rudém baronovi určitě najdete. Jen musíte kopat hodně hluboko.

První záběr na nezletilého Mandfreda, kterak na bicyklu napodobuje prolétávající jednoplošník možná fanoušky historie a vztlakových sil příjemně navnadí - syté barvičky, hromburácká hudba, steadicam na max. otáčky. To všechno funguje stejně dobře jako do šiků seřazené vrásky na tváři Tila Schweigera, který hraje "staršího bráchu" hlavní postavy a propůjčuje snímku tzv. sekundární dojem charismatu. Matthias Schweighöfer sice hraje solidně, ale s dětskou tvářičkou a blonďatým páčem je zkrátka až příliš malý drsňák, bez ohledu na to, že spojenecké síly posílá k zemi pouhým gestem nabitého ukazováčku.

První desetiminutovka nabízí odpověd na všechny otázky, které byste mohli mít. Problém je v tom, že si to uvědomíte, až po skončení závěrečných titulků. To už ale bude pozdě naříkat nad rozlitým mlékem a ztraceným časem. Po idylickém flashbacku s desetiletým Richthofenem (trvá asi třicet vteřin) totiž poskočíme o sedmnáct let dopředu, velmi zbrkle sestřelíme Josepha Fiennese, potkáme sestřičku Lenu Headey a definitivně si uvědomíme, že tragické české postsynchrony nakazily i německou postprodukci. Repliky se netrefují do úst nikomu - britskému stíhacímu esu, belgické sestřičce nebo německému ostrostřelci. Pozorovat zoufalé lovení decibelů v prostoru je skoro tak zábavné jako sledovat bezelstné německé filmaře, maskující slavné pražské budovy za berlínské ikony.

Je to interní vtípek srovnatelný s ministrem obrany Markem Vašutem v Dieselově xXx a definitivní kudla v zádech milovníků historické přesnosti. Rudý baron si ostatně nedělá příliš hlavu ani s chronologií. Co se nevědělo, to se domyslelo, na co nezbyly peníze, to se přeskočilo. Manfred tak o svých sestřelených protivnících spíš mluví a k padlým kamarádům zásadně dorazí "poté". Je to zarážející, protože chybí i klíčové okamžiky typu sestřelení britské stíhací legendy nebo přezbrojení na kultovní rudý trojplošník (natírání původního dvojplošníku tu naštěstí je... budiž zapsáno jako jeden z mála okamžiků, ve kterých je "zimmerovský" hudební heroismus na místě).

Televizního režiséra Nikolaie Müllerschöna však nelze obviňovat ze zbabělosti nebo omezeného rozpočtu - když se digitální letadla vznesou nad mraky, má padesátiletý veterán všechny složky své produkce pod kontrolu, stejně jako jeho britský kolega Tony Bill (Rytíři nebes). Na můj vkus se sice piloti víc rozhlížejí a míň střílí, ale má to patřičný drajv, zvlášť když člověk ví, že Němci umějí citlivě zacházet s digitálními triky. Milý Nikolai si toho ale na svá bedra naložil příliš. Jako režisér, scenárista a producent se musí v každé druhé scéně hádat sám se sebou. Klasický patos a proněmeckou rétoriku musíme vzít na vědomí už před vstupem do kina. Richthofen považuje válku za sportovní kolbiště, odmítá střílet piloty do hlavy a postupem času stejně procitne z opojení, kterou s sebou přinášejí císařské řády a plácání po zádech od vyšších šarží. Těžko však věřit, že v jeho procitnutí hraje výraznější roli horečná láska ke zdravotní sestřičce. Co Lena Headey neuhrála očima, to jí berou hlasivky německé dabérky. Nakonec to vypadá tak, že Manfred mnohem víc obdivuje britského kolegu Roye Browna (Fiennes tu hraje tzv. na neutrál). Přebíhání od jedné epizody k druhé je pak definitivně zpečetěno vyházením leteckých scén. Klidně bych se vsadil, že původně ve filmu byly, ale pak je, hezky euro za eurem, musel pan režisér vyházet - kvůli penězům i stopáži.

Ta se zastavila na úctyhodných dvou hodinách, které vám dají najevo, že sledujete další z přepálených životopisů, jež si dělají legraci z historie i fyzikálních zákonů. Větší důraz na akční scény by i v druholigovém německém podání tenhle bio-simulátor oddělil od zbytku závodního pole. Když se rozeřvou motory a olovo začne dělat z vrtulí ementál, zapomenete na nedostatečně profilované motivace i děsivě strnulé designy lokací. Na chvilku přimhouříte oko nad tím, jak moc je tenhle film... německý. Ani sebelíp motivovaná snaha o zachycení slavné kapitoly leteckých bitev nemá šanci na úspěch, pokud si režisér nenajde mezi mraky cestičku, která ještě nebyla vyšlapána. Tudy už jsme letěli, tohle už jsme viděli a zkoušet to jako pohled z druhé strany s pozemní podporou bavorských kameňáků? Možná na DVDčku. V kinech tuhle letovou výšku stráží James Franco a rozstřílí na maděru jakoukoliv konkurenci.