„Tento způsob jara zdá se mi poněkud nešťastným,“ říkal si jistě Jiří Menzel v květnu 1968 poté, co jeho Rozmarné léto společně s dalšími dvěma českými želízky (tedy O slavnosti a hostech Jana Němce a Hoří, má panenko Miloše Formana) doplatilo na předčasné ukončení canneského festivalu kvůli studentským nepokojům. O pár týdnů později si aspoň částečně spravil chuť na domácím poli, když se zdánlivě nezfilmovatelnou adaptací textu Vladislava Vančury vyhrál Křišťálový glóbus na karlovarském festivalu.

Vančurův román se totiž tváří jako ryze humoristický a adaptovat specifické jazykové hrátky se dlouho považovalo za nevyhnutelně banalizující. Jak ve své knize Umlčený film popisuje kritik Jan Žalman, „šlo o to, jak ‚přečíst‘ Vančuru-humoristu, aby nezůstalo jen při hravém povrchu; jak ho přečíst a filmově vyjádřit tak, aby se neztratil ani humor, ani to, co se skrývá a probleskuje pod tímto hravým povrchem.”

A že toho vůbec není málo. Zcela v českém duchu totiž za smíchem číhá cosi trudného, trochu smutného a trochu poťouchle zlomyslného. Je to patrné hlavně na provokativním kontrastu mezi vzletnými, květnatým jazykem deklamovanými promluvami a tím, co se pod nimi ukrývá.

Vyprávění sleduje trojici stárnoucích maloměstských pábitelů – oduševnělého abbého Rocha, strohého vysloužilého majora Huga a bodrého správce místních říčních lázní Antonína. Ti tráví překvapivě propršené letní dny vyprázdněným, leč noblesu nepostrádajícím tlacháním. Patetičnost jimi používaného jazyka však pouze zakrývá malost, šosáctví a přízemnost figurek, které pouze znuděně přitakávají mrzkému hédonismu třeba v podobě doutníků a vína.

Jak už to tak bývá, tyto pravdy odhalí až cizorodý element, který naruší poklidnou maloměstskou rutinu. Je jím kouzelník Arnoštek, a především jeho sličná společnice Anna, které se postupně všichni tři muži za zenitem snaží dvořit; v případě Antonína jsme dokonce svědky vztahového propletence, jelikož jeho zážitků-chtivá manželka Kateřina zahoří touhou po Arnoštkovi. Jednotlivé epizodky, z nichž vyprávění pouze hodinu a čtvrt dlouhého snímku sestává, však vedle libozvučné krasomluvy odhalují hlavně neschopnost i neochotu postav poodstoupit od svých zvyklostí.

Jiří Menzel vzpomínal, že scénář Václava Nývlta dvakrát odmítl, obměkčil jej však jeho pravidelný spolupracovník, kameraman Jaromír Šofr, který potřeboval peníze pro rodinu – a z námezdní práce se stalo oceňované a oblíbené dílo, kde vedle trefných hereckých výkonů (v čele s nepřehlédnutelným Rudolfem Hrušínským) a vtahující atmosféry ospalého léta exceluje právě Šofrova kamera.

Zatímco v dialozích se tvůrci přísně (až úzkostlivě) drželi Vančurova textu, vizuální stránka dosahuje bezmála básnických kvalit a poetiku originálu převádí ze slov do obrazů nadmíru zdařile. Menzel též trefně poznamenal, že stylizovanost se dá snést hlavně díky tomu, že postavy navzdory mluvě nepřestávají být přirozené a v základních rysech uvěřitelné, což umožňuje divácké napojení.

Snímek se dočkal jednoznačně pozitivních ohlasů, přesto však provokoval sovětskou kritiku, jež jej označila za dílo odtržené od problémů soudobého člověka. Filozofování lenivých intelektuálů jistě mohlo sorelovskou optikou působit buržoazně, ve srovnání s většinou tvorby československé nové vlny se přitom jednalo o výrazně apolitický kus a podobně nostalgického ladění Menzel později dosahoval i v hrabalovských adaptacích jako Postřižiny či Slavnosti sněženek.