Nový film španělského režiséra Pedro Almodóvara se na první pohled může jevit chladný, odtažitý, snad i neosobní. To je však pouhý klam způsobený tím, že tak vyhlíží tragický příběh milostného trojúhelníku, který stojí ve středu dění. Ve skutečnosti to není líčení vášní mezi hrdiny, co režiséra fascinuje a žene kupředu. Pokud Rozervaná objetí něčemu vyznávají lásku, vyjevují nezměrnou vášeň, pak je to jen a jen film samotný. Film jako posedlost zachycením a podmaněním reality. Film jako nástroj překonání vnitřních traumat. Film jako způsob poznání sebe sama.

Rozervaná objetí lze vykládat jako typický projev tvůrčí deprese zvěčněný na plátně mistrovskými prostředky. Rozhovor, který vede autor mnohem více se sebou samým než s divákem na druhé straně plátna. Toho sice oslovuje ironií, milostnou zápletkou, eroticky zjitřenými scénami, ale většinu sdílnosti jakoby si nechával pro sebe. Ne náhodou pracuje Almodóvarův film s matoucími motivy různých identit a filmu ve filmu, podobně jako s  dokumentární kamerou parazitující uvnitř vyprávění. Ačkoli jsou Rozervaná objetí částečně snímkem o šmírování, předkládají divákovi velmi nepřístupný a myšlenkově koherentní svět, který příběhy postav využívá pouze jako nástroje hlubšího sdělení.

Harry Caine byl kdysi Mateem, úspěšným filmovým režisérem, který se bláznivě zamiloval do herečky Leny. Ta ovšem patřila mocnému muži, starému finančníkovi Ernestovi. Během natáčení komedie Ženy a kufry se mezi Lenou a Mateem vytvoří citové pouto, které vede až ke zločinu vášně a Mateově proměně identity. Slepý Harry Caine s odstupem čtrnácti let znovu skládá útržky událostí, sestupuje až na samé dno posedlosti… aby našel rozhřešení ve filmu.

Rozervaná objetí nezapřou svého tvůrce – je to film vybraně estetický, z něhož vyzařuje pedantská posedlost dekoracemi, texturou, tvarem předmětů, harmonií barev. Vydesignované interiéry luxusních bytů jsou v příkrém nesouladu s neklidným nitrem hrdinů, sopečná krajina na Lanzarote věští duševní vyprahlost, která Matea čeká. Almodóvar lpí na precizním výrazu svých herců, Penélope Cruz nabízí obdivuhodnou variabilitu rejstříků, Lluis Homár svou posmutnělou kreaci osudem ztýraného muže osvěžuje říznou sebeironií. Rozervaná objetí opět nabízejí brilantní souhru dotaženého vizuálu a precizně promyšleného herectví, do posledního detailu propracovanou podívanou, v níž komické přechází plynule do tragického.

Jak jsem již naznačil v úvodu, průvodním jevem filmu je zdánlivý chlad a odstup, který odlišuje Rozervaná objetí od cituplných (pro někoho až přecitlivělých) a divácky nesmírně úspěšných režisérových snímků posledních let. Ústřední milostný motiv je snadno předvídatelný a žádném případě ne strhující, nicméně tady neběží o lidské drama, ale o to, co se skrze toto drama vyjevuje – očistná síla filmu, jeho ošidná schopnost uchovávat, tvořit i ničit. Tu Almodóvar staví i nad veškeré city: „Je třeba ten film dostříhat, třeba i poslepu.“, říká Mateo na samém konci příběhu. Toto je posedlost, o níž se celou dobu hraje. Rozervaná objetí ztělesňují dílo, které mnohem spíše vtáhne samotného tvůrce než jeho diváka. Cílí silněji na intelekt než na city. Ale zdráhám se to pokládat za negativum.