Zastavme se na chviličku u herečky Sandry Hüller. Na evropské scéně se sice pohybuje již více než dvě dekády a rolí v dramatu Toni Erdmann na sebe upozornila poměrně výrazně. Světová sláva však dorazila až s pár let starou dekonstrukcí manželského vztahu s názvem Anatomie pádu. Oscarem ověnčený snímek z Hüller udělal vyhledávanou herečku, která se jen letos objevila v hollywoodském Spasiteli, čeká ji štace s Cruisem v ujeťárně Digger a svůj herecký kumšt předvedla i v Pawlikovského Domovině. Tím však výčet filmů, v nichž se tato královna evropského filmu letos objeví, ještě nekončí. V kinech totiž právě kvete Rose.

Historická dramata v kinech většinou nevyhledáváme, pro festivaly jde však o vděčné náměty, k nimž si publikum umí najít cestu. Ani Rose divákům pokoukání neusnadní. Ocitáme se totiž v odlehlé německé vísce, která se sbírá z následků otřesné třicetileté války. Poválečný chaos zapříčiní, že mnohé pozemky přišly o majitele, čehož využije tajemná cizinka. Ta využije své ošlehané tváře a v prosté touze se usadit se začne vydávat za muže, kterému pozemky patří. Čímž se rozjede plejáda šťastných, nešťastných, komických i tragických příhod.

Režii má na svědomí rakouský autor Markus Schleinzer, který si před patnácti lety zasoutěžil v Cannes o Zlatou palmu. Jinak ovšem ani na festivalovém poli jeho snímky nepatří k těm nejznámějším, což se však možná po dramatu Rose změní. Jeho film totiž oplývá hutnou a tísnivou atmosférou, která s narůstající stopáží houstne. Zpočátku se snad může zdát, že tón filmu bude smířlivý, nadějný. Místy se objevuje humor, pozitivní postavy, prvky magického realismu. Schleinzer však zkušenou rukou vpisuje ryze aktuální témata do historického dramatu, což nevyhnutelně vede k syrové tragice.

Svět okolo hlavní hrdinky je nasnímán nuceně sterilním způsobem, z nějž jasně čiší precizní kompozice. Podobně jako zmíněná Domovina tak Rose nabízí mnoho podnětných obrazů, přestože se prakticky nepohneme z jednoho lesa a jedné rozpadající se chajdy. Viděné se krásně doplňuje s neméně podnětnými tématy, o něž tu jde především. Snímek sice divákovi předkládá téma genderu, ne však dnešní optikou. Hlavní hrdinka se nepřevléká za muže z přesvědčení, nýbrž z nutnosti přežít. Pouhá existence je podmíněna penisem, k čemuž si protagonistka mnohdy dopomůže poměrně rozličnými a nevšedními způsoby. Jde tak o jeden z nemnoha případů, kdy se ryze aktuální téma ještě podnítí optikou historického snímku.

Chladné tempo filmu není skoupé na emoce. Rose naopak poskytuje hned několik momentů, které divákem výrazně pohnou, k čemuž takřka vždy dopomůže uhrančivý výkon Hüller. Výraz její tváře se zdánlivě nemění, německá rodačka však už mnohokrát prokázala, že právě zdánlivě statické role jí sednou nejlépe. Prudká emocionalita pak působí o poznání silněji, což je zejména v závěru tohoto snímku obrovsky patrné. Schleinzer navíc dokáže jednotlivé motivy postupně vrstvit, takže Rose není jen příběhem o ženě, která se snaží přežít v krutém světě, ale také o společnosti, v níž je člověk bez určitého společenského postavení prakticky bezcenný. Některé motivy jsou možná až příliš okaté a film si občas přespříliš libuje v symbolice, přesto jeho základní myšlenka funguje.

Rose tak není úplně snadným filmem na doporučení. Je pomalá, chladná a místy záměrně odtažitá, zároveň ale nabízí dostatek témat k přemýšlení a především Sandru Hüller v další pozoruhodné herecké poloze. Schleinzer natočil nepříjemné historické drama, které prostřednictvím dávno minulého světa dokáže promlouvat o problémech, jež jsou až nepříjemně současné. Výsledkem je další pozoruhodný kus evropské kinematografie, který dělá Hüller čest.