Jak už jste možná z prvních dojmů vytušili, málokterá streamovací jednohubka udělala v redakční diskuzi podobné vlny jako žánrová novinka Douga Limana a Jakea Gyllenhaala. Proč se vlastně takoví kalibři pustili do remaku vyhazovačského béčka ze sklonku osmdesátých let? Odpověď najdete i v našem speciálu, originál s Patrickem Swayzem má nepopiratelné kouzlo a v USA stihnul zkultovnět, protože je to takový reacherovský western o tajemném týpkovi, co přijíždí vyčistit zapadákov od zločineckých náplav a typicky béčkově černobílého bezpráví.

Liman s Gyllenhaalem si tu o čtvrt století později remakují svou klasiku, tu opatrně, tu s notnými škrty. A já jim to vlastně zbaštil i s navijákem, protože Gyllenhaalova poloha melancholického medvídka (tentokrát s dvaceti kily svalové hmoty navíc) mě baví a vlastně mi i seděla k zádumčivému Daltonovi, co sedí na baru, pozoruje cvrkot a hojí si svoje rány na duši i na těle. Není pochyb o tom, že nový Road House je banálnější než ten první. Chybí tu bromance s nějakým tím mentorem a není tu ono proslulé vyhazovačské desatero. Místo toho Liman spíš okatě opisuje od seriálového Reachera, vědom si toho, pro jaké publikum a jakou platformu točí. 

Hrozba smrti: FOTOGALERIE

Posílá nového Daltona na Floridu, tentokrát jako přiznaného bývalého machra v MMA, co láme záporákovy pěšáky jako párátka. Je v tom humor, občas i nějaké to řemeslo, jakkoliv si Liman vypomáhá řadou obludných CGI triků (kde je elegance Brada Pitta řítícího se v autě ze srázu v Pan a paní Smithovi?), a v bitkách si diváci přijdou na své, i když je choreografie občas zbaběle uhnutá do pohledu z vlastních očí. 

Sám se teď přistihuji, že ten film omlouvám. Chtěl jsem ho mít hrozně rád. S nástupem Conora McGregora na scénu a pomrknutími na zlaté časy druhého Terminátora jsem měl upřímnou radost. Záporáka a profesionálního zmetkosynáčka Billyho Magnussena jsem si užíval. A holky jsou tu taky hezký. Při nájezdu závěrečných titulků to byla silná sedmička a ten zprofanovaný pocit, že “tady je svět ještě v pořádku”. Mužní muži, taťkovský humor, přímočará zápletka a takový ten “smrádek a teploučko” amerických venkovských děr. 

Když po večerech sjíždíte béčka z devadesátých a nultých let, přijde vám nový Road House hodně povědomý. Cítíte se v něm doslova jako doma. Přitom v něm vlastně nic nevyčnívá, jen je to prostě tam, kde to očekáváte - asi jako papuče, nářadí nebo ranní hrnek kafe. Uvědomuji si po odeznění té příjemné divácké kocoviny, že tahle laťka je příliš nízká. A Limanovo provolání, že tenhle film patří do kin a patří k tomu nejlepšímu, co kdy natočil, už je vyloženě absurdní.

Jenže si stejně nemůžu pomoct. Po slabší druhé sezóně Reachera moje Odpadlíkem odkojené srdce dostalo alespoň nostalgický škraloup, natočený dostatečně zkušeně, aby to zakrylo uondanou zápletku nemotorně zbavenou elegance původního filmu. Conora “Magora” McGregora chci asi vidět v další podobné roli. A vlastně bych se ani nebránil pokračování pro Prime Video fotry, kteří jásají nad těmi akčními rutinami, co kdysi Nova vysílala po desáté. Takže jedna nula pro zbytek redakce, který si nenasadil růžové brýle (dokonce ani Hlad, na kterého jsem spoléhal), ale sám za sebe to beru jako remízu, na kterou se rád znovu podívám za několik týdnů s tátou, až budu na skok v ČR. 

Možná si budu víc všímat té ukecanosti, jež je bohužel soudobým akčním filmům vlastní. Film má plus mínus dvě hodiny, což je v takových kulisách až moc. Liman paradoxně nehoní stopáž na duševním bebí hlavního hrdiny (tam šlo naopak mnohem efektivněji řešit, že při dobíjení soupeře v kleci se občas fighteři “zapomenou” v totálním berserku), ale sází v motorestu, co už se nejmenuje Double Deuce, ale prostě Motorest, jedno hudební číslo za druhým, přičemž tenhle jukebox způsobí, že bláznivý Ir dorazí na místo činu až v půlce stopáže poté, co hlavnímu hlavnímu záporákovi na telefonu dojde trpělivost.

A taky je tam přemoudřelá holčička z knihkupectví, zlobivý aligátor, zamilovaná výčepní a dvojice snaživých mladíků, co může na Gyllenhaalovi oči nechat. Vedlejší postavičky s charakterovým vývojem, co by se vešel velkými tiskacími písmeny na standardní podtácek. Jenže bez nich by nefungoval žádný podobný film, takže mi to úvodní rozjímání vlastně dost rychle uteklo a film se pro mě trochu rozpadal až v závěru kde máme zkorumpovaného poldu, syndrom “všichni znají všechny” a možná až moc ze řetězu utrženého Jakea, co chladnokrevně posílá lidi k Pánu.

Přehrajte si trailer Nakonec tedy za smířených šest, s podotekem, že šest je nadprůměr a tedy doporučení. Už u druhého Vyproštění se mi stalo, že jsem byl bezprostředně po projekci nabitý adrenalinem, aby to pak ze mě postupně vyprchalo. Nový Road House je prohra s originálem, ale nikoliv s žánrem jako takovým. Přistupujte k němu opatrně, abyste si neublížili.