Kultovní hororová série Resident Evil od japonského videoherního giganta Capcom chrlí na svět zombie už od roku 1996, a to k poměrně velké spokojenosti hráčů napříč všemi kontinenty a herními platformami. V roce 2002 se úspěch videoher pokusil přetavit v komerční sukces na stříbrném plátně král brakových akčňáků Paul W. S. Anderson, a překvapivě se mu to podařilo. Jeho sága o superhrdince Alici s tváří (a postavou) Milly Jovovich ovšem byla všechno možné, jenom ne kvalitním zpracováním videoherní předlohy. Anderson tak herní sérii prokázal spíš medvědí službu, když ji v očích filmových diváků zakonzervoval jako vesměs tupou vybíjenou plnou zpomalovaček a tehdy populárních 3D efektů. Pošramocenou pověst se pokusil před čtyřmi lety napravit reboot pod taktovkou hororového rutinéra Johannese Robertse, nicméně partička nových hrdinů zklamala snad ještě víc. A pomyslný hřebíček do rakve slavné série pak zatloukl nekoukatelný televizní seriál Resident Evil: Lék (2022), čímž se zdálo, že to má hororová franšíza definitivně za sebou. Jenže T-virus se nevzdává tak snadno. A to je dobře.

Letošní návrat do Raccoon City se totiž sakra povedl! Nepředpokládám, že by byl mezi vámi někdo, kdo by nový Resident Evil spojoval s návratem Milly Jovovich, ale pro jistotu uvedu, že jde o plnohodnotný reboot, který se absolutně distancuje od všech předchozích pokusů (a přešlapů), přičemž vás zve na spanilou jízdu, při které se budete královsky bavit. Jenom možná trochu jinak, než jak by fandové hororové série čekali. Jde totiž o hororovou komedii. Ne, neděste se. Nový Resident Evil je v těch nejlepších možných rukách, když režijní otěže převzal král moderního hororu Zach Cregger. A pokud jste viděli jeho předchozí dva snímky (Barbar, Hodina zmizení), dáte mi za pravdu, že to nebyla vůbec špatná volba.

Cregger vsadil nejen na výraznou změnu konceptu notoricky známého příběhu o horském městečku, kde se tajný vládní experiment vymkl kontrole a proměnil zdejší obyvatele v něco, co polyká vše živé na potkání, ale také na jeho diametrálně odlišné vyznění. Tím, že do hororových kulis přivedl obyčejného hrdinu z masa a kostí, co umí se zbraněmi zacházet jenom ve videohrách (!), a vybavil ho tím jediným, co byste od něj mohli reálně čekat – totiž nemotornou snahou přežít, posunul celý koncept výrazným způsobem směrem k zábavě. A to jak pro znalce videoherních předloh, tak pro nezaujaté diváky.

Seznamte se s Bryanem. Je mu něco přes dvacet, a pokud zrovna nehraje videohry, živí se jako kurýr. Akorát místo jídla rozváží po nemocnicích orgány určené k transplantaci. Jednoho zasněženého večera se pomalu chystá domů za svou přítelkyní, které zčistajasna vyšel pozitivně těhotenský test, když dostane nabídku, jaká se jen tak neodmítá. Dvojnásobnou gáži za doručení zásilky do nemocnice v Raccoon City. Ano, to je to město, co leží v horách a dostat se tam po zasněžených silnicích je práce pro opravdové profesionály. A Bryan na to samozřejmě kývne.

Problém je v tom, že Bryan není žádný profesionál. A to ani v oblasti přepravních služeb. Je to kluk odvedle, takový ten typ nenápadného souseda, co ho ani nezaregistrujete, když jde kolem. A právě on má ve své kurýrní přepravce klíč k něčemu odpornému, do čeho brzo zahučí až po uši. Doslova. Jeho cesta do nemocnice v Raccoon City se změní v martýrium, kde ho bude na každém kroku provázet nějaké protivenství. A právě v jejich překonávání – a ve způsobu, jakým se Bryan snaží za každou cenu splnit svůj úkol – spočívá největší zábava nového Resident Evil.

Cregger si velmi dobře uvědomil, že nemůže nabídnout divákům to samé, co už předtím viděli nesčetněkrát. Proto se na klasický příběh o jednom nepovedeném experimentu a následné zombie apokalypse rozhodl podívat úplně jinýma očima. Jeho pojetí má přitom blíž k Zombielandu Rubena Fleischera než k nedávnému rebootu jiné slavné videoherní značky – Silent Hill: Noční můry od Christopha Ganse, nicméně transplantaci žánrů provedl Cregger současně se zachováním všech životních funkcí původních videoher. Těžiště příběhu i explozivní energie snímku samotného spočívá v naprosto přirozeném chování městského kluka, který je náhle vystaven šíleným událostem příčícím se zdravému rozumu. Jak byste na takovou situaci reagovali vy? Dost možná právě jako Bryan. Vystrašeně, zmatečně, neohrabaně a s vodopádem sprostých slov, komentujících každou další šlamastyku, do níž se během nadcházející noci dostane. Bryan se tak stává hlavním aktérem, komentátorem a průvodcem celého toho kolotoče šílenství, v němž vás nepřestane bavit svými eskapádami pramenícími převážně z toho, že se coby „pan nikdo“ ocitl v nesprávné době na nesprávném místě.

A je rozhodně na co se dívat. Cregger film buduje jako samotnou videohru, kde jednotlivé scény skládá dohromady jako pomyslné levely (les, farma, silniční tunel, město, kanalizace, nemocnice atd.) s nejrůznějšími puzzly (rozbij zámek, seber mrtvole klíče od auta) a „cutscénami“ s vedlejšími postavami (např. tradičně skvělý Paul Walter Hauser v roli vědce, jehož přičiněním zřejmě celá apokalypsa vypukla). Díky tomu je Bryanovo putování doslova nabité vizuálními i příběhovými nápady, kdy se místy smývá rozdíl mezi filmem a videohrou – a to jak po stránce zábavy, tak vlastního zpracování. Skvělou práci odvádí kamera legendárního Dariusze Wolskiho (Vrána, Piráti z Karibiku, Prometheus, Marťan), nicméně největší chválu si zaslouží sám Cregger, a to jak za bezchybné režijní vedení, kdy do sebe všechno krásně zapadá, tak za ohňostroj nápadů ve scénáři (level designu?), jehož byl spoluautorem.

Velkou pochvalu si ovšem zaslouží i herec Austin Abrams (Vlci, Hodina zmizení), který při ztvárnění Bryana dokázal vdechnout netradičnímu hrdinovi potřebnou dávku naivity, přirozenosti a odzbrojující žoviálnosti. Je neskutečně zábavné sledovat, jak reaguje na nečekané, absurdní a neuvěřitelné situace, do nichž jej osud ten večer zavede. Jako hlavní hrdina obstál dokonale, byť neměl moc prostoru pro jakýkoli charakterní růst. Od začátku až do konce zůstává stejně střečkovitý, s výjimkou jedné jediné vážně míněné scény, kterou ovšem Cregger utne svým typickým ironickým způsobem.

Přehrajte si trailer Nakonec to jediné, co ve filmu nefunguje, je hrůza. U jiného hororu by to mohl být nepřekonatelný problém, tady jde spíše o konstatování jistého nedostatku než o zásadní chybu. Na nervy vám tady budou brnkat spíš časté lekačky jako součást level designu než skutečná filmová hrůza, protože nový Resident Evil hraje značně odlišnou hru a podle vlastních pravidel. Není to na překážku, ale s ohledem na to, že se až do samotného finále dějí samé vtipné/bizarní věci, není ve filmu nic, čeho byste se mohli doopravdy bát.