I kdybyste se snažili sebevíc, neuniknete tomu. Každý rok nás čekají a budou čekat filmy, v nichž se významně hledí do prázdna, balancuje nad uplynulými událostmi (spojenými se smrtí nebo něčím zlým) a lidé v extrémních podmínkách poté začnou vymýšlet extrémní nápady nebo se setkají za opravdu zvláštních okolností. Všechno se to opojí vlezle „citlivým“ hudebním podkresem (a nutno říci, že Mark Isham (Crash) už je v tomhle ohledu mistr), zařádí do povídkové šablony, dotočí do uspokojivé roviny a pak už jen pokukuje po Oscarech. Bohužel pro Reservation Road – trh už je dávno přeplněn a podobné „silné“ příběhy už si svůj velký boom odkroutily. Bohudík pro Resevation Road – alespoň opravdu nabízí to, co předesílá, přestože VŠECHNY potenciálně zajímavé záběry už jste viděli traileru, který ostatně celý film dramatizuje o malý kus lépe než v celovečerní stopáži.¨

Terry George je zručný v zobrazení lidské intimity a vypjatých chvil, kdy má člověk namále v překročení jakési pomyslné hranice šílenství. Stejně tak je zručný v „intelektuálně rozletných“ záběrech, kde mnohokrát figuruje klidné šumící jezero, popř. poslední skomírající sluneční paprsky na jeho hladině. Všechna tahle podobenství mají příběhu přidat oduševnělý rozměr a udusat půdu k tomu, co přijde, a divák to stejně tuší už od první minuty. Bohužel, i těch sto minut je na variování tohohle jednoduché schématu příliš mnoho; vzhledem k tomu, jak drobně se příběh posouvá, jak málo se postavy vyvíjejí. Když Ethan řekne, že už je to týden a za patnáct minut, že už je to celý měsíc od doby, co byl jeho syn sražen, stačí si zrekapitulovat, co se za tu dobu změnilo. Odpověď je prostá: nic. Postavy jsou stále zdrchané, zpytují svědomí, popř. touží po pomstě. Policii je na několikrát vykreslena jako banda lhostejných lidí, kteří se o váš problém pořádně nepostarají. A slunce stále zapadá a hladina jezera je klidná.

Několik scén uvidíte víckrát v jedné a té samé variaci, z jiných budete cítit, že do filmu vyloženě nesedí a nepatřičně ho ředí jen proto, aby bylo celých sto minut na co koukat. Chválabohu za to, že aspoň to je pravda – zejména Phoenix s Ruffalem mají zásluhu na tom, že to celé drží jakou takous formu a myšlenkově se nerozlétává na všechny strany. Mimochodem, je vpravdě podivné, že v podobně „malém“ filmu s příběhem na půl minuty účinkují stars, za které se obvykle ve větší produkci tasí horentní sumy. A je to ještě víc s podivem po tom, co film skončí a ve vás z něj nezůstane ani špetka emocí, kterou byste možná právě od podobného složení očekávali.

Důvod je zřejmý. Reservation Road až příliš lineárně zaplétá, rozplétá a svazuje, aby ve svém finále trochu alibisticky utekla od soudů a poselství. Přitom právě závěr mohl tohle komorní snažení rozseknout a odhalit pod povrchní slupkou zajímavější obsah. Kontroverze sem rozhodně patřila – ostatně celé je to o lidech, kteří ve vypjatých okamžicích dělají nepředvídatelné věci. Snaha šokovat však zakotvila jen kdesi v úvodu a s příběhem už dál nešla. Zůstalo jen u pohledů, gest a snahy změnit věci, které změnit nejdou. A navíc o tom dokola mluvit a zkoušet, jako by to přece jen nějak šlo.

Slzy a narušená statika lidského vědomí – to všechno herci zvládají ztvárnit na jedničku. Kolikrát se ale nabízí úvaha, že je trochu škoda plýtvat snahou a takovým talentem pro film, který by v pohodě zvládl i poloviční nasazení. Jednotlivé fragmenty stejně ani ve většině nestačí poslepovat jednotnou vizi; třeba když se Jennifer Connelly málem zhroutí a v oscarovém výkonu zpytuje svědomí za vinu, kterou nese na smrti svého syna – a za dvě minuty už je v pohodě na nohou, jako by se nic nedělo a káže něco o tom, že truchlit je špatné a člověk by se měl vzepřít. Silné scény v momentech spolu přílišně nekorespondují, přestože si vyloženě neodporují. Konzistence a drtivější dopad ve scénáři nicméně chybí. A protože si jej John Burnham Schwarz adaptoval sám podle vlastního románu, předpokládám, že chybí už tam.

Hnát vás do kin na něco tak jednoduchého a přímočarého se mi popravdě ani moc nechce. Jen v případě, že si potrpíte na dobré herecké výkony a stále vás divácky přitahuje ona osudovost, s níž se věci v podobných filmech dějí (tedy jak se linie náhodně proplétají a postavy náhodně potkávají), je to jasná volba. Terry George je schopný režisér a má ve všech stájích podobně kvalitní koně. Jen se do toho měl víc otisknout. Nebo přijít o pár let dřív. Pravda je taková, že o Reservation Road už se nebude mluvit ani za 14 dní. Dejte na mě.