Některým krokům domácích distributorů nerozumím. A určitě ne jenom já. Zatímco o Gondryho Be Kind, Rewind nikdo nestojí, Vlak do Yumy nabírá zpoždění v řádu měsíců a Hustá mlha Franka Darabonta ohromuje jen cestovatele a nedočkavé piráty (kdo by se jim divil, že...), na plátna kin si to klidně přihrne zapomenuté drama z prostředí sportovní žurnalistiky. Jeho atraktivitu myslím dokonale shrnuje klíčové slovo „Box Office Flop“ (ve volném překladu „komerční propadák“), umístěné v profilu na IMDb na úplně prvním místě. I přes tuhle výstižnou charakteristiku si někdo myslí, že s Reportérem osloví české peněženky.

Budiž. Každý svého štěstí strůjcem. Možná to bude Joshem Hartnettem v hlavní roli. Už od dob 40 dní, 40 nocí je tenhle mladík v našich zeměpisných šířkách docela populární. Jenže hezoun z plakátů v dívčích pokojících povyrostl a teď už hraje tatíky, kteří se chtějí zavděčit svým dětem. Přechod k dospělejším a serióznějším rolím Hartnettovi určitě prospívá. Nikdy se na něj vlastně nekonaly hony „za kvalitní herectví“ tak jako na Haydena Christensena, Bena Afflecka nebo - hlavně v raných fázích kariéry - Lea DiCapria, což jenom souzní se samozřejmostí, s jakou se prochází zapadlými uličkami a zpovídá padlou boxerskou legendu. V té chtěl najít velkou charakterní roli Samuel L. Jackson, ale jeho uši trhající fistule si žádá spíš dabing a rychlý návrat k látkám s častým výskytem Jacksonova typického „madafacka“, než ovace.

To, že jsem začal od herců, nemůže protřelého diváka překvapit. Soudobá dramata natočená „podle skutečných událostí“ jsou pokaždé hlavně hereckou výzvou, jejíž aktéři mají „přehrát“ fádnost látky samotné. Dlouhé minuty je Reportér v ringu ukázkovým příkladem takového snímku - nejde se v něm chytit ničeho jiného než slavných tváří, pravdivosti kulis a toho, že se něco podobného doopravdy stalo. Filmařina samotná se drží poklidných televizních standardů, do nichž někdo zapomněl pumpnout napětí nebo jakékoliv jiné důvody, proč se na tuhle story dívat další dvě hodiny. Během prvních deseti minut se poznáme s reportérem, jeho rodinným zázemím, kritickým editorem i samotným šampiónem, který chce během následujících ... no, jednoduše hodně dlouho ... vyprávět svoje zážitky. Na celovečerák se toho zdá být trochu málo, zvlášť když si člověk všimne, že Lurieho film se vleče jako zbitý outsider před koncem dvanáctého kola. Dialogy zadrhávají, chybí jim švih, vnitřní napětí. Reportér v ringu prostě nemá šťávu. A jakž takž jej vysvobodí až twist v polovině filmu...

Ani po něm se sice tempo nezvýší a rozhovory nevyrostou nad úroveň nezáživné televizní tvorby (několikrát mě napadlo, jak brilantní film by z toho udělal Ridley Scott, jehož Amerického gangstera trochu evokují flashbacky i scény z ringu), samotná látka se ale vybarví do mnohem příjemnějších odstínů. Po „šokujícím zvratu“ na sebe Reportér v ringu nabalí pár vděčných významových vrstev, jejichž chytlavější odlupování mohlo vést k propracované úvaze, o níž by se ještě dlouho vyprávělo: Sledujeme totiž nejen setkání dvou outsiderů, kteří si můžou navzájem pomoci z krize, ale i ne úplně hloupé drama z novinářského prostředí. Všechny boxerské zápasy vidíme z perspektivy novinářů, skrze blesky fotoaparátů, rozhovory a moderátorské vstupy, což zprvu možná otravuje, díky již zmíněnému překvapení ale tahle „mediální sebereflexivita“ získá svoje jasné opodstatnění. Reportér v ringu je místy docela zajímavou úvahou nad slávou ve věku palcových titulků, spirálu mediální pozornosti přitom roztáčí nejen okolo houmlesáckého boxera, ale i kolem Hartnettova reportéra, jenž se pokouší definitivně prorazit a překonat tak stín svého slavného otce.

Mezi boxerem a žurnalistou se tak zjevují podnětné souvislosti, které začínají outsiderstvím, pokračují přes rodinné zázemí a končí u otázky, co pro člověka znamená jeho jméno. Nejsou to podtóny hloupé nebo plakátové, slušně se daří rozvádět i obvykle hodně bolavý motiv „otec a syn“, jenže žádná z vrstev nakonec není dohrána s odpovídajícím efektem, ba co víc, konec leccos zažene do podmínek pitomoučké a v pravém smyslu americké báchorky, která se snad snaží o „oscarovost“. Rod Lurie měl zaděláno - dramatický a celou drobu poutavý žvanec se mu ovšem upéct nepovedlo. Jak říkám, Ridley Scott by ze stejného Reportéra vytřískal strhující devadesátiminutové drama o dnešní Americe a chytlavě v něm popisoval mediální pozlátko i bídu společenské periferie. Jenže Ridley je jen jeden.