Staří filmoví bardi, kteří před čtyřiceti lety stavěli dnešní Hollywood, jsou nevyzpytatelní a leckdy dokážou překvapit. Francis Ford Coppola udivuje tím, že i po dlouhé tvůrčí odmlce, kdy měl spoustu času promyslet své další dílko několikrát tam i zpět, natočí slátaninu. Martin Scorsese zase svým mladickým nasazením a lehkostí, s jakou přechází od hraného filmu k dokumentu, k produkci a zase zpět. Ex-vymítač ďábla William Friedkin překvapuje minimálně tím, proč si na živobytí vydělává - sice řemeslně dobře zvládnutými - ale přece jen béčky. A konečně Brian De Palma nečekaným výběrem látek.

Starouš De Palma se vždycky jednou za čas odtrhne od světa gangů a výjimečných jedinců s temnou minulostí, utlumí obdiv k Hitchcockovi a lásku k žánru noir, aby si dokázal, zda by mu seděla i jiná poloha. Během posledních dvou dekád nejednou zjistil, že od žánru a témat, jež jej proslavily a má pro ně zvlášť citlivé senzórium, by ve svém věku neměl lehkovážně utíkat. Od Carlitovy cesty (1993) nemá štastnou ruku na látky a stíhá jej jeden nezdar za druhým. Jeho Mission: Impossible sice v době uvedení plnila kina, ale další generace fanoušků zhodnotila jeho vizi světa agenta Hunta jako příliš krotkou.

Nedivím se, proč propadly Hadí oči, Mise na Mars ani Femme Fatale, je mi však dost záhadou, proč si nepolepšil alespoň návratem ke svým noirovým kořenům, Černá Dahlie. De Palma každopádně naznal, že je na čase prozkoumat nejen úplně jiné vody, ale dokonce zcela jiná moře. Jeho zatím poslední snímek Redigováno je možná jedním z největších úletů, kterého by se divák od tohoto skalního stylisty a vizuálního hračičky nadál. Americkou kritikou totálně odepsaný no-budget snímek totiž není hraný ani dokumentární, jako spíš experiment (mediální hybrid), který se vydává vstříc Záhadě Blair Witch. Respektive je jí velmi podobný hrou s významovými rovinami, docílenóu nemotivovanou, subjektivní (a zároveň jaksi objektivní) kamerou. Je však pozoruhodné zjistit, že blíže realitě se snad De Palma ještě nikdy nedostal.

Odsudek amerických filmových kritiků lze do jisté míry chápat. Zcela jistě není dán jejich intelektuální leností ani skalním pravičáctvím, které by si nechtělo naleptat přesvědčení, že USA na Východě bojují správnými prostředky za správnou věc. U neučesaného, jakoby amatérského Redigováno se totiž nutkání "vypnout," "myslet si na své věci," či dokonce usnout vkrádá mnohem intenzivněji, než by tomu bylo u narativního  filmu či dokumentu na stejné téma. Tři roky starou kauzu, kdy tlupa jarheadů z unavené a unuděné roty A znásilnila a zavraždila čtrnáctiletou iráckou holčičku - a následně i celou její rodinu - De Palma podává formou  "found footage," tedy náhodně nalezené a neznámo kým slepené sérii zmatených a protichůdných svědectví z různých zdrojů. De Palma nás bombarduje útržky z novin, záznamy z internetových deníků, ručních kamer, streamovaných videí, průmyslových kamer, mobilních telefonů či "objektivního" francouzského dokumentu a nechává diváka smažit ve vlastní šťávě. Postavy zdlouhavě žvaní, dialogy postrádají gradaci, aktéři místy viditelně hrají pro kameru, jindy jakoby jim na ní ani nezáleželo. Často netušíme, kdo je pozoruje a kroutíme hlavou nad tím, proč kamera běží i v okamžicích, jejichž záznam by mohl sloužit jako důkazní materiál.

Oproti Obětem války (1989), kde De Palma vietnamský konflikt záměrně zúžil na rozpravu o morálním dopadu znásilnění - ačkoliv je nevidíme - tentokrát neuhýbá hledáčkem a zaznamenává vše. Dává nám možnost se dívat a chtě nechtě být v centru dění. Rozvolněná dramatická divákovi  nikdy nenaznačuje, co za chvíli přijde a především, jak se s tím, co vidí, má srovnat. Má se citově angažovat a soucítit? Ale co když za chvíli zjistí, že se dojímal u fikce? A co když se zdánlivě stylizovaný obraz najednou ukáže jako skutečný? A záleží vůbec na tom, jak moc má který záběr oporu v realitě? De Palma tu velmi zajímavým  způsobem vystavuje kritice nejen probíhající válku v Iráku a druhotně válku jako takovou, ale především způsob, jak se o ní referuje v médiích. De Palma ukazuje, že rozvoj technologií, kdy nejpozději od konfliktu v Perském zálivu můžeme sledovat útok takřka v přímém přenosu, nás bohužel nijak nezušlechťuje. Jsme jen o něco víc informovaní předem vyselektovanými obrazy. Nic víc. Tyto obrazy se nás zároveň přestávají dotýkat, přesně jak říká známý bonmot, že člověk válce v televizi neuvěří. De Palma mohl klidně natočit citově angažující bijáky typu Černý jestřáb sestřelen, Krvavá volba, Království, Rendition či V údolí Elah a jeho film by jistě viděl tisícinásobný počet diváků. Místo toho na plátno vrhnul obrazy, které běžně vídáme v televizi. Na první pohled stejně průhledné, vycíděné a sebeinterpretující... a ve stejné míře zároveň pravdivé i lživé. Když se však nad nimi hlouběji zamyslíme, stejně nesamozřejmé a zavádějící.

De Palmovo Redigováno je bezesporu pamflet a antipropaganda. Ale zároveň je to výzva a kopanec do citlivých míst. Odhlédnuto od zřetelného politického zacílení, které leckomu nemusí být po chuti, se jedná o myšlenkově zřejmě nejzásadnější film, který kdy De Palma natočil. To že je vizuálně příšerný, ba nekoukatelný, a vydírá kde může, na tom nic nemění. Zatímco Vietnam byl jedině "jejich válka," Irák už je - zčásti kvůli vizuálním technologiím - bohužel i tou naší...