Milovník dokumentárních filmů byl až do druhé poloviny 90. let odkázán na specializované festivaly, milost stratégů ČT2, případně tučné konto, z nějž mohl financovat své občasné nákupy v internetových obchodech. Dnešní situace je (naštěstí) trochu jiná. Přibývá totiž jak zahraničních tak českých dokumentů, které míří do kin a následně i na DVD. Ať už si o názorech Michaela Moorea, prezentovaných v jeho dokumentech, myslíme co chceme, výrazně přispěly ke změně paradigmatu ve světě filmového průmyslu, zdynamičtění formy, ba co víc, k opětnému návratu politiky a sociálních otázek na plátna kin. Ne že by tyto dokumenty neexistovaly i před tím, ale tak trochu se musely krčit a stydět za svou existenci.

V tomto ohledu je potěšitelné, že česká dokumentaristická škola je jedno z mála filmových polí, kde se nemusíme bát, že přicházíme třicet let po funuse. A pokud se o tom vůbec dá mluvit tímto způsobem: jsme konkurenceschopní. Dokumenty typu Hry prachu a Zdroj (oba r. Martin Mareček), Český sen (r. Vít Klusák a Filip Remunda), Ženy pro měny (r. Erika Hníková), Pravidla hry (r. Vít Janeček), Bezesné noci (r. Radim Špaček) mají oproti současným hraným filmům co říci i ve světovém kontextu. Věřme, že i prozatímní váhavost našich dokumentaristů před „velkou politikou“ bude zanedlouho minulostí. Blízké volby totiž jistě poskytnou spoustu materiálu, který se bude dát glosovat. Co do způsobu, jak se dají uchopit i silně politická témata, nám může být vzorem spousta současných snímků: Válka podle médií od Dannyho Schechtera, který ukazuje, jak velká americká média selhala při referování o nevyhnutelnosti války v Iráku, neboť propadla nacionalizmu. Z podobného soudku je i Control Room od Jihane Nouijain, který už láká svým plakátem s podtitulem Different Channels, Different Truths, dále The Corporation od Marka Achbara a Jennifer Abbott, jejichž hledáček se zaměřil na chapadla moci velkých korporací, seriál The Power of Nightmares, v němž Adam Curtis působivě zobrazuje prostředí křesťanského a islámského fundamentalismu a nebo Why We Fight Eugena Jareckiho…

I když ozvučnosti Jareckiho filmu napomáhá hype mooreovské investigativní žurnalistiky, přistupuje tento autor k tématu odlišně. Z výše uvedených filmů by se totiž mohlo zdát, že ukázat se před kamerou je pro tvůrce dneška naprostou povinností, jak mimo jiné ukázal nedávná pražská přehlídka Self Shooters – dokumenty poněkud narcistních jedinců, přistupujících k různým tématům prostřednictvím jediného klíče. Svého ega. Jarecki se před kamerou nikdy neobjeví, dokonce viděné nijak nekomentuje prostřednictvím vypravěče, jen asi ve dvou scénách, kdy respondent viditelně nezaslechl otázku, mu ji tlumeně opakuje. Jarecki je přehledný, nikde na nás nečeká žádná interpretační záludnost, vedený snahou o maximální jasnost toho, kdo má jaké postoje. Zajímavý je také poměr archivních záběrů k nově natočeným – 60:40 – čímž jakoby autor předjímal, že téma se v médiích projevuje již dávno a samo si říká o to, aby bylo zpracováno. Nejde tedy ani tak o investigativní pátrání po něčem, co tepe pod povrchem (a někdo by to rád utajil), jako spíše řez režiséra-aktivisty skrze sociálně-politické spektrum. S tím, že řezným (polarizujícím) nástrojem je otázka, která se dostala i do titulu filmu: proč bojujeme.

Otázka je sice zprvu různým lidem položena v očekávání obecné odpovědi, ale postupně začíná být čím dál jasnější, že kontext je svázán s v té době probíhajícím iráckým tažením. Jarecki se na začátku ptá řadových Američanů a postupně se před kamerou čím dál více objevují ti, kteří mohou podat kvalifikovanou odpověď: administrátoři, politikové aktivní i zběhlí, členové nátlakových skupin a výzvědných služeb. Toto jistým způsobem neživotné schéma je narušeno třemi na přeskáčku vyprávěnými příběhy (otec, který 11. září 2001 ztratil syna a požádal ozbrojené síly, aby na jedné z bomb mohlo být jeho jméno, chlapec z nižší společenské vrstvy, přicházející do náborové kanceláře, a konečně oběti tzv. inteligentních střel), které s kladenou otázkou nesouvisejí přímo, ale naznačují, jaké působnost může mít jedno rozhodnutí na druhé konci světa.

Jareckiho zjevně zajímají nejen z amerických médií doložitelná fakta o stoupajících nákladech na zbrojení, démonizaci Iráku, paranoie politiků, kumulaci moci v rukou několika málo jedinců, výhodných kontraktech zbrojních koncernů, jež umožňují vést soukromou válku, stále hlubší propast mezi komunální a státní politikou, syndrom hlídacího psa demokracie, ale i to, jak tento komplex otázek působí na respondenty. Ti se většinou shodují v tom, že rétorika řeči o svobodě se poněkud míjí s protahovanou přítomností jednotek na Blízkém východě, z čehož vyvozují: nejde o export svobody, ale o vybudování dalších předsunutých základen, imperiální obchodní zájmy, konkrétně o ropu. Toto téma je zjevně značně žhavé, proto je škoda, že se před kamerou (ze strachu před oficiální politikou?) neobjevilo více těch, kteří by s tímto názorem polemizovali a pokusili se předkládané názory „levicové“ strany vystavit zkoušce. Přinejmenším orwellovský motiv permanentní války, který zaznívá ke konci dokumentu, by si nějakou problematizaci zasloužil.

Ve své podstatě Jarecki dospívá k podobným závěrům, jako Moore ohledně zbraní v Bowling for Columbine, když nechá bez dalšího komentáře zaznít variace na konstatování, že mašinérie je v chodu kvůli tomu, že politikové skrze média vytvářejí pocit ohrožení a tudíž válečného štváčství. Paradoxně nejvýstižnější však není odpověď, která by se tázala po důvodech, ale stojí jaksi stranou, a odhaluje „aktivistické a angažované podloží“ celého projektu. Zazní totiž „Bojujeme, protože se nikdo neozve“. Ač je třeba ocenit, že Jarecki se snaží o prezentaci v širších souvislostech, stále se jakoby zdá, že příliš důvěřuje „americkým hodnotám demokracie“ a svým diskusním příspěvkem chce změnit stav. Těžko však říci, zda se mu to povede jako Spurlockovi u super size porce. I když by si hlavní linie filmu zasloužila důkladnější a vyváženější zpracování a neškodilo by odseknout vynikající, avšak vůči tématu značně cizorodé osobní příběhy (vyhrocený dokument na téma „inteligentní bomba se jménem padlého syna vs. nevinné oběti“ by jistě obstál samostatně), případně trochu potlačit viditelnou averzi vůči mimice G. W. Bushe, v konkurenci současných dravých dokumentů na závažné téma tento lehce kontroverzní snímek obstojí. A nebylo by na škodu, kdyby se Why We Fight časem dostalo do distribuce nebo alespoň na záchranný kanál ČT2. Jeho význam jakožto startéru diskuse totiž vzhledem k otevřené blízkovýchodní otázce ještě nějakou chvíli neopadne. Snad se časem mnohem jasněji ukáže, zač se skutečně bojuje.