V poslední době se hodně řeší, jestli Pixar jako studio neztratilo kus sebe sama, jestli oznámení Toy Story 5 a V hlavě 2 nejsou spíš zoufalými pokusy najít u zavedených značek něco ze svého dřívějšího lesku, jakým originální filmy jako Luca nebo Mezi živly tak úplně neoplývaly. Asi by se o tom dalo dlouze diskutovat, já se ovšem na následujících řádcích rozhodl v krátkosti zavzpomínat na éru, kdy tyhle problémy neexistovaly, Pixar vládnul kinům i žánru, a v málokterém snímku se všechen ten um, láska k příběhům, postavám, i animaci sešly tolik, jako právě při uctívané klasice Ratatouille.

Pro ty z vás – a věřím, že neoslovuji nějak početnou skupinu lidí – kteří rodinnou pohádku z roku 2007 neviděli, se příběh ve zkratce odehrává ve Francii a vypráví o kryse jménem Remy, která sní o tom stát se vyhlášeným šéfkuchařem. V jedné slavné pařížské restauraci pak Remy uzavře nezvyklou dohodu s mladým vynašečem odpadků, jejímž cílem je oběma pomoci dosáhnout toho, po čem touží.

Snímek natočili veteráni počítačové animace Brad Bird a česko-britský tvůrce Jan Pinkava (ten přišel i s námětem, po fúzi s Disney ale studio chtělo jistotu a Pinkavu tak vystřídal právě Bird), přičemž hudbu k jejich dojemnému filmu složil tou dobou již zkušený televizní skladatel Michael Giacchino (Alias, Ztraceni). Už na papíře tak dílo mělo silné tvůrčí vedení, aby těch zkušeností však nebylo málo, sešli se u dabérských stoliček například Patton Oswalt, Ian Holm nebo Peter O’Toole. Zkrátka řemeslná i umělecká brilantnost, kam se podíváš. Kouzelný výlet do Paříže se ale ani tak neobešel bez komplexní přípravy, která zahrnovala pochopitelně návštěvu hlavního města Francie a pořizování tisíců fotek, stravování se v luxusních restauracích, podstupování kuchařských kurzů a mnoho dalších věcí, které mohou obyčejným smrtelníkům připadat třeba zbytečné či přehnané, tady byl ovšem smysl pro detail dost možná tím hlavním klíčem k úspěchu.

Snad nepřeháním, když řeknu, že prakticky každá scéna filmu je díky tomu autentickým zachycením nejen hektické práce ve špičkové restauraci, ale i stravování se v ní. Nebyla by to ovšem pravá pixarovka, kdyby pod povrchem neřešila ještě něco dalšího. V tomhle případě se jednalo o alegorii popisující mimo jiné boj nižších společenských vrstev za uznání a vůbec možnost prosadit se na místě, které jim je běžně upíráno. Krysy v tomhle filmu nejsou pouhými krysami, jejich společenství odráží mnohem víc, a ať už to divák na první dobrou vnímá, nebo ne, vše do sebe krásně splývá zejména během finále s jídelním kritikem příhodně pojmenovaným Anton Ego. Toho si totiž nakonec krysák Remy získá tím, že mu dokonalou formou uvaří pokrm považovaný za jídlo chudých. Jenže právě Ratatouille (název filmu není jen odkazem na krysy, ale také názvem onoho pokrmu) zapšklému kritikovi připomene, že sám pochází z místa chudoby, a že perfektní kulinářský zážitek nemusí být nutně jenom snobskou záležitostí.

Kromě důležitého poselství pak tenhle rafinovaný animák nabídl samozřejmě i tunu legrace a zábavy a popravdě nádherných scenérií (spolu s fantastickým soundtrackem), jaké ve své době uměl především Pixar. Přidejte skvělý emocionální prožitek pro mladé i dospělé a není divu, že s takovými ingrediencemi slavné studio získalo se svým osmým snímkem třetího Oscara za Nejlepší animovaný film (po Hledá se Nemo a Úžasňákových). Rok na to si pak Andrew Stanton došel za VALL-I pro svého druhého plešouna, čímž na dalších pár ztvrdil dominantní éru Pixaru, než si málem zabil kariéru (za mě skvělým) Johnem Carterem.

Proč to uvádím celé v širší kontext? Protože když se dnes bavíme o nějakých očekáváních spojených s nadcházející pixarovkou, pamatujeme si zkrátka časy, kdy studio sbíralo oscarové nominace i výhry jako na běžícím páse, v kinech buď nemělo konkurenci, nebo ji až na výjimky drtilo, a my dostávali jeden ikonický příběh za druhým. Jasně, nic netrvá věčně, přesto pokud bych někomu přál, aby to své pověstné „mojo“ zase našel, byl by to Pixar. Už jen proto, že bych přál mladším generacím, aby taky měly své Příšerky, Nema, Ratatouille apod., ke kterým je snadné se vracet i po tolika letech. Každopádně mám na závěr dotaz, vzhledem k tomu, že rubrika Very Important Movies doteď příliš pixarovek nezahrnovala, zajímalo by mě, jaký film tam nejvíc patří podle vás.