Jmenuje se Nick a trápí ho to samé, co spoustu (nejen) mladistvých v jeho věku – dostal kopačky, ale pořád je zamilován až po uši. Bohužel jeho protějšek nejeví zájem o návrat ke starým spokojeným dobám a tak Nick začne existovat ve vesmíru a čase, který je plný zoufalých pokusů dát to nějak dohromady. Tedy než přijde ONA…

ONA se jmenuje Norah a v rámci hierarchie popularity na střední hraje první loserovskou ligu. Vnímavý divák ale ví, že je to jenom proto, že nenosí ty správné růžové šaty a přiblble se neusmívá. Paradoxně je nám mnohem sympatičtější než všechny plakátové krásky, kterými je zbytek školy vytapetován. Je sama, je super a tak je jasné, že ji chudákovi Nickovi přejeme. Než se k sobě ale tyhle dva dostanou, uplyne dlouhá doba a proběhne jedna hodně zvláštní noc.

Podobné noci najdete skoro ve všech filmech o teenagerech. Na začátku stojí plán pořádně si vyhodit z kopýtka, ale na cestě k vysněné ožíračce padne hrdinům k nohám tucet překážek. Ty zahrnují roztomilé trapasy, alkohol, drogy, gaye a většinou i bizarní nepopsatelné situace, které se ale kolem druhé ranní prostě stávají (všichni víme, jak to chodí :-). Na první pohled to tedy může vypadat tak, že Nick a Norah je jen dalším filmem z řady. Filmem, na který potáhnou smíšené davy mladých, aby si užili svoji měsíční dávku „vypečených taškařic“. Aby to nebylo tak jednoduché, je to samozřejmě jen polovina celé pravdy.

Hrdinové na svém putování za vysněnou kapelou, která hraje v tajnou hodinu na tajném místě, procházejí přehnaně vykonstruovanými svízelnostmi, které by se v romantických filmech (ano, už jsem to musel nakousnout :-) vyskytovat neměly a jsou většinou proti vší racionální logice (ale ne té filmové). Blonďatá kamarádka lovící žvýkačku z toalety, dodávka kamarádských gayů, souložící pár, který si myslí, že Nickovo auto je taxík a spousta jiných zastávek po muzeu osvědčených scenáristických artefaktů, které s hlavní dějovou linií nemají nic společného. Vyskytovat by se neměly, ale jsou tu, takže ano, mladí „vysmátí lidičkové“ si přijdou na své. Hlavní dějová linie je nicméně především to, že Nick a Norah k sobě hledají cestu. A protože jsou oba „správní“ (= ne tak zkažení jako ostatní), plyne z toho cesta roztomile romantická a nešikovně kostrbatá. Cesta, která je dlážděná realitou všedních dní a vůbec není tak bezchybná, jak se nám občas romantické filmy snaží namluvit. Protože každý z nich má vady a není plakátovým ideálem. Protože každý z nich řeší opravdové problémy naprosto nešikovným způsobem. Protože nikdo z nich talentovaný umělec ani zhýralý právník, ale obyčejný  člověk, který si zkrátka a dobře zaslouží lásku.

To, že tenhle stav věcí funguje, není přílišná zásluha režiséra Petera Solletta, kterého zjevně baví natáčet spíše popisované humorné eskapády. Není to ani přehnaná zásluha scenáristky (mimochodem, zahrála si jedno bezvýznamné opilecké cameo), která mu tyhle věci nastrkala pod nos (mimochodem podruhé – Nick and Norah je v Americe veleúspěšný román, film je jeho adaptací a tyhle věci tam prý všechny jsou). Ano, tušíte správně, že hlavní ovace směřují k ústřední dvojici, která se k finálnímu poznání prokousává trochu kostrbatě, ale o to roztomileji a dojemněji. Obecně mám pocit, že Michael Cera je pro svět dvacetiletých tím samým, čím je Zach Braff pro hloubavce na přelomu dvacítky a třicítky. V obou světech se zrcadlí spousta zdrcujících pravidel a pravd o životě a lásce, které s každým dalším poznáním neochvějně spějí ke všeobecné platnosti. A oba tihle herci jsou pro svou generaci oním zrcadlem, v němž se tohle všechno promítá – hloubavým, zamyšleným, zmateným a po potřebném prozření i velmi citlivým. Michael Cera po Juno už po druhé dokazuje, že mu tahle role sedí a osobně bych mu doporučoval, aby si jich před vstupem mezi dospěláky nasekal co nejvíc, protože budou jeho rolemi životními. Sympatická brunetka Kat Dennings je pak zase tím pravým ořechovým pro většinu mužského osazenstva – „správná“ holka se „správným“ přístupem k životu, která poslouchá tu „správnou“ hudbu, posílá namyšlené rádoby rebely k čertu a je roztomilá, až to práská dveřmi na půdě. Pánové, váhal by snad někdo z vás? :-)

Elektrizující chemie mezi hrdiny v poslední čtvrthodině filmu (zejména scéna ve studiu) je pak zpečetěním všech papírových předpokladů, že z téhle dvojice vyjde něco víc a pomůže filmu vysoko nad výšiny průměrných teenagerovských komedií. I scénář, z nějž postupně odpadly oplzlé zbytečnosti, šije výjimečně přitažlivou a chytrou jehlou, která dvěma mladým dává možnost prožít vysněné okamžiky, které by si v rozpuku svého vztahu mohl tajně přát každý. Jde o tu nenapodobitelnou mladickou neomalenost při objevování tajů lásky a sexu. Tu se Sollettovi podařilo zvěčnit téměř dokonale a všechno ostatní je rázem prominuto.

Chytrých romantických filmů je obecně málo a tenhle sem na první pohled ani nespadá. Pokud k němu však vykročíte s otevřeným srdcem překousnete několik zbytečností, odmění se vám nefalšovanou teenagerovskou romantikou, která tu nebyla zatraceně dlouho. A dokonale ji vystihuje poslední věta filmu, při níž blednou závistí kompletně všechny roztomilé komedie s Hughem Grantem, Sandrou Bullock, Drew Barrymore a ostatními hvězdičkami s dnes už přetočeným romantickým tachometrem.