Japonský génius Akira Kurosawa je znám především díky Sedmi samurajům (1954) a Rašómonovi (1950), ale výrazné místo v jeho více než padesátileté kariéře zabírají i adaptace shakespearovských her. Nejprve zfilmoval Macbetha jako Krvavý trůn (1957), pak Hamleta ve filmu Zlý chlap spí dobře (1960) a nakonec, po mnoha letech příprav se s Shakespearem rozloučil variací na Krále Leara. Ran z roku 1985 byl Kurosawovým posledním velkým filmem, svého času se jednalo o nejdražší japonskou produkci všech dob (s rozpočtem 11 milionů dolarů) a až do konce života v roce 1998 jej režisér považoval za svůj nejoblíbenější. Čemuž se tedy rozhodně nelze divit.

Přípravy na natáčení trvaly zhruba deset let. Tak dlouho kreslil Kurosawa detailní storyboardy, které pak při natáčení jeho asistentům notně pomáhaly, jelikož pětasedmdesátiletému mistrovi se tou dobou už výrazně zhoršoval zrak. To ho však od vysněného projektu neodradilo – vždyť svůj předchozí počin, chválenou historickou epiku Kagemuša (1980), označil jen za kostýmní zkoušku pro Ran. Rozmanité a výrazně barevné kostýmy přitom navrhoval sám Kurosawa a jejich ruční šití zabralo dva roky. Tato preciznost se vyplatila, jelikož snímek si za kostýmy vysloužil Oscara, sám Kurosawa si díky filmu připsal svou jedinou nominaci na nejlepšího režiséra.

Ohromující stopáži přesahující 160 minut sice nedominují bitvy, ale když už několikrát přijdou, jejich měřítko je dodnes fascinující. Armády se složily ze zhruba 1400 komparzistů a 200 koní, v bitevních scénách se navíc umělou krví a usekanými končetinami rozhodně nešetří. Není náhodou, že tyto velkolepé scény obsahují jen minimum hrdinství a chrabrého boje muže proti muži – spíše se jedná o jatka, masakrování anonymních vojáků, kteří mají tu smůlu, že jejich pán podlehl pýše či mocichtivosti.

Král Lear totiž patří mezi ukázkové příklady vypravěčského prvku hamartia, jak jej pojmenoval Aristoteles. Jde o charakterovou vadu, která tragického hrdinu dovede až k, inu, tragickému konci. Příběhový rámec Leara, který převzala i naše milovaná pohádka Byl jednou jeden král, vypráví o stárnoucím králi, jenž chce rozdělit své území mezi tři dcery. Na podobných základech staví i Kurosawa, ale děj přesouvá do Japonska 16. století.

Vysoký šlechtic Hidetora má tři syny. Nejstarší Taro i mladší Jiro jsou slušní až úslužní, zato nejmladší Saburo se otcovým plánům na spravedlivé rozdělení území vysměje. Ani metoda Svatoplukových prutů jej neobměkčí a za svou zpupnost je otcem vyhnán. Brzy však dojde na jeho slova a mocí omámení Taro a Jiro nejsou ochotni nechat otce v klidu dožít se všemi výsadami, jež z funkce emeritního vladaře plynou.

Vedle mocenských potyček mezi bratry zaujmou i další postavy, ať už jde o pletichářskou paní Kaede, která nenávidí celý vládnoucí rod, nebo dvorního šaška Kyoamiho, který skrz bláznivé chování trefně reflektuje okolní dění. Nejen oni upomínají na bratrovražedné války mezi provinciemi, jež v 15. a 16. století sužovaly Japonsko a jež zasely dlouhotrvající zášť napříč rody – což se odráží i v neustálém politikaření. Divadelní podstata této tragédie se veškerou svou přejpatostí a umělostí nezapře, leckoho rozhodí i strojené dialogy či pro náš kulturní okruh velmi nezvyklé účesy. Síla snímku je však v něčem jiném.

Sám Kurosawa vybízel, abychom se spíše kochali nádherou díla, nežli přemítali nad překombinovanými interpretacemi. A kochání je rozhodně na místě – sytě kontrastní barvy, pestré scenérie a důsledné kompozice skoro každého obrazu jsou i po téměř čtyřech dekádách ohromující. Vizuální metafory v podobě zatmívajícího se Slunce a střídmě užívaná, ale epiku podtrhující hudba jsou pak už jen třešničkami na audiovizuálně strhujícím dortíku, který se i dnes vyplatí okusit.

Ran znamená v překladu chaos, ten se však v tomto případu Kurosawovi podařilo ukočírovat ryze profesorsky. Jeho dlouho odkládaný projekt, jenž nakonec vznikl v japonsko-francouzské koprodukci, se poměrně pravidelně objevuje v žebříčcích nejlepších filmů všech dob; a právem. Kurosawa zkombinoval divácky opojnou epiku s citlivým vykreslením hned několika osobních tragédií, završených skutečně zničujícím koncem, jež podle režiséra symbolizuje tápání lidstva v nukleárním věku. Nejde tedy o doslovné převyprávění Krále Leara, ani o Evropanům vzdálené legendy o samurajích – ze všech inspiračních zdrojů si Kurosawa vybral to podstatné, kulturně přenositelné a nadčasově podnětné.