Miro Remo představil ve Varech svůj dokument Raději zešílet v divočině, který vychází ze stejnojmenné knihy od publicisty Aleše Palána a fotografa Jana Šibíka. Ta se skládá z rozhovorů se šumavskými poustevníky, přičemž na dva z nich se zaměřil i dokument slovenského autora. Ten si z Varů odvezl cenu pro nejlepší film v hlavní soutěži. O čem to je? František a Ondřej Klišíkovi jsou bratři, kteří žijí v zapadlém koutě šumavské rázovité krajiny. Bývalí disidenti tu pijí, kouří, starají se o svá zvířátka a svou rozpadající se chatičku a povídají si o životě, o chlastání a o tom, kdo dřív umře. A to je všechno. Víc se tam nestane. Důležité ovšem je, co se stane s divákem. 

Miro Remo není pro festivalové publikum neznámou. Na karlovarském festivalu před pár lety představil jiný dokument Láska pod kapotou, který byl rovněž sondou do míst, kam se oko běžného měšťáka jen těžko podívá, přičemž toto dílo bylo úderné, vypointované a v něčem velmi objevné. Raději zešílet v divočině je ovšem v něčem maličko odlišné. Tento dokument totiž vlastně tak objevný není. Jeho síla tkví v něčem zcela jiném.

Raději zešílet v divočině nezkoumá žádné převratné téma. Nesledujeme nic nového, skrytého či závratně objevného. Jde sice o sondu do způsobu života, jenž je do určité míry pro většinu lidí asi těžko představitelný, přesto se nenacházíme na dosud neprobádaném poli. Soulad s přírodou a touha po útěku do divočiny jistě pro mnoho lidí není nic cizího, naopak jde o lákavé téma, jež zkoumá mnoho celovečeráků. Proto nejde o dokument, který by otevíral oči. Film naopak poskytuje pohled dovnitř. Ohlédnutí se za tím, co by mohlo být. A je to velmi emotivní.

Právě pocity jsou něco, s čím Remo a bratří pracují nejsilněji. Klasickou zápletku či dokumentární formu hrající si s pointou zde nenajdeme. Remo namísto toho epizodicky vrší rozmluvy dvou bratrů a jedné krávy, které jsou členěny do kapitol skrze roční období. Formálně jde navíc o velmi pevné dílo, které někdy nechá záběr statického celku úplný prostor interakci Franty a Ondry, zatímco jindy sleduje vytříbený obraz, jehož pečlivé aranžmá oku velmi lahodí. Soundtrack staví na Smetanovi a jeho opusu Má vlast, přičemž dunící tóny Vltavy se náramně doplňují s živou, barevnou, vlhkou a krásnou krajinou vůkol. 

Zaměření pouze na dva bratry dává filmu jen malý manévrovací prostor. Není proto divu, že Remo svůj film zaonačil jako zkoumání dvou pohledů, ostrých kontrastů a duality obecně. Právě proto hraje ve filmu velkou roli i nádherné kruhovité zrcadlo, které se v určitých chvílích objevuje v prostoru jakožto vizuální prvek této dvojjakosti. Ať už slouží jako metafora či jako přímé připomenutí toho, jak moc se v nás zrcadlí pocity, jež film evokuje, je to vždy funkční i esteticky podnětné. Kontrast zde nalezneme i tematický. Někdy rozjímáme nad vzletnými myšlenkami o smrti či štěstí, jindy je tato smrt zcela zemitě připomenuta ukázáním toho, jak pes rozsápe krtka či zabitím kohouta. Nikdy však nejde o bezúčelnou exploataci, spíše o připomenutí toho, že smrt je každodenní součástí života, před kterou bychom neměli zavírat oči. 

Podobně každodenních, přesto přitažlivých myšlenek je film plný. Oba bratři jsou totiž v jádru něčím, k čemuž mnozí z nás jistě občas v nesplnitelných snech inklinují. Odevzdanost přírodě a splynutí s ní, naprostá volnost v myšlenkách i v jednání. Film proto slouží jako velmi zdařilé a podnětné zastavení se a nahlédnutí do toho, co by mohlo být.

Je třeba říci, že tempo i jazyk filmu nejspíš nesednou každému. Pokud se vám však film trefí do noty či nálady, budete odměnění pár desítkami nádherných a nezapomenutelných minut, které jsou ryze emotivní. Zvlášť přihlédneme-li k tomu, že pouhý den po výhře v Hlavní soutěži byl jeden z bratrů František nalezen utonutý v rybníce. Síla těch scén, v nichž bratři hovoří o vzájemném vztahu a o tom, kdo se dřív odebere na onen svět, je pak ještě mohutnější. Poetický dokument, který je tématy i láskou narvaný až na rozpadající se půdu.