Italové a Němci nebyli úhlavními rivaly jen v kopané. V 80. letech vrcholilo soupeření mezi dvěma automobilovými stájemi, které se utkávaly při závodech rallye. Italský režisér Stefano Mordini se inspiroval mistrovstvím světa v roce 1983, kterému dominoval souboj mezi italskou Lancií a německým Audi, jež se zdálo neporazitelné. I proto, že přineslo inovace v podobně pohonu na všechny čtyři kola. Rallye bylo v 80. letech jedním z nejsledovanějších sportovních odvětví a byla na ně navázána i výroba a prodej aut. 

Podle hlavního hrdiny filmu Cesareho Fioriho (Riccardo Scamarcio) nelze vysvětlit, proč člověk touží vyhrát. Prostě to tak je. A ve filmu Závod o slávu se jako divák budete muset spokojit s tím, že mnoho věcí jen tak je, že se prostě dějě, aniž by to kdokoliv vysvětlil. Cesare sám nezávodí, ale je šéfem stáje vymýšlejícím strategii a činícím rozhodnutí na trati. 

Je rovnou měrou posedlý vítězstvím i porážkou svého protějšku v Audi Rolanda Gumperta (Daniel Brühl). Není tak docela jasné, zda jejich soupeření zůstává čistě profesní, nebo mezi nimi panuje animozita i z jiného důvodu. Film se do mezilidských vztahů příliš nepouští (a když ano, spokojí se s jednoduchou informací). Žádné rozvětvené vnitřní životy postav nečekejte. 

Aby měla Lancia naději zvítězil, potřebuje nový prototyp: takový, který bude rychlejší než vozítko Audi. Jenže rychlost je povzbuzena nikoliv silou motoru, ale odlehčením vozidla, které se pak sice na asfaltových silnicích žene nejrychleji, ale ve složitých podmínkách se stává hůře ovladatelným a mnohem nebezpečnějším. Film se toto Cesareho rozhodnutí závodit s riskantnějším vozem snaží tematizovat několikrát, nikdy to však vinou neobratné režie a tuctového scénáře plně nevyzní. 

Druhým nutným krokem k Cesareho triumfu je přemluvení jednoho z nejlepších jezdců, Waltera Röhrla (Volker Bruch), aby znovu usedl za volant. Walter je Cesareho protipól. Už si v minulosti užil vítězství dost, nyní chová včely a celý humbuk kolem tour mu připadá banální. Během závodu se dokonce zastaví u řeckého včelaře na výměnu poznatků a ochutnávku medu. Poněkud brzdí Cesareho cílevědomost mottem, že jen loseři jsou posedlí tím vždycky vyhrát. 

Filmem se proplétá interview, které s Cesarem vede americká novinářka s tváří Haley Bennet. Cesare prohlásí, že rallye je demokratická, že lidé cítí její rychlost a jsou vtažení, protože se nezávodí na sterilních drahách, ale po polních cestách, využívají se silnice, které lidé znají. Tuto „demokratičnost“ ale snímek v žádném případě nedokáže předat. Naopak je natočen odtažitě, stereotypně, nikdy jsem neměl pocit, že jsem s řidičem ve voze nebo že vnímám rychlost, kterou se auta řítí. 

Reportérka po čase prohlásí: už jsme s vámi nějakou dobu – a pořád tomu nerozumím. Nezkoušejte tomu rozumět, opáčí Cesare. A já s ní souzním! Není zcela srozumitelné, jak funguje bodování závodů či jak jsou trasy dlouhé, což zásadně oslavuje divákovu angažovanost. Jak je například možné, že si Lancia může dovolit vynechat celý závod, a přitom se po dvou dalších dostat opět do čela?

Nejedná se o žádné nové Rivaly, ani kvalitou, ani způsobem vyprávění. Nevidíme do soupeřící stáje a Audi se nezdá být nepřítelem, který by protagonistům ukřivdil, což způsobí, že za nimi divák stojí. Klademe si otázku, co Cesareho pohání. Kde se bere jeho touha po vítezství? Vždyť opakuje jen motivační klišé ve smyslu: „Smrt se obává těch, kdo ji pronásledují. Nečekáme na ni, ženeme se za ní, a proto nám uniká.“ Naneštěstí tak promlouvá k ženě, jejíž otec zemřel při závodění, krátce poté, co jeden z jeho závodníků leží následkem nehody v kómatu.

Ve filmu se objevují poměrně slavní evropští herci, nikoliv však áčkového formátu: Riccardo Scamarcio (Caravaggiův stín, Přízraky v Benátkách) je zároveň jedním ze scenáristů, Esther Garrel (Dej mi své jméno) prohodí sotva dvě slova, Volker Bruch z Babylonu Berlin je jako vždy charismatický, ale i přes množství času na plátně nedostává dostatek dramatického prostoru, Daniel Brühl (již zmínění Rivalové nebo Kapitán Amerika: Občanská válka) jako manažer stáje Audi občas uznale pokývá hlavou či pronese ironickou poznámku, ale jinak pro něj platí to samé co pro ostatní. Všechny postavy mají jeden rychlostní stupeň, na němž se po celou dobu filmu nic nezmění. 

Režie závodů je natolik rutinní, že se jí nedaří vykřesat napětí ani ze situací, které vedou k životunebezpečným nehodám. Dalším svízelem, který ubírá na napětí, je dramaturgie a skutečnost, že se chvílemi dostavuje dojem chybějících scén – doktorka a nutriční specialistka vyjádří obavy o kondici jednoho jezdce, sdělí mu, že ho čeká prohlídka, ale zároveň mu slíbí, že bude-li alespoň z jednoho procenta (už ta práce s procenty je velkým jazykovým klišé: jedno procento! devadesát devět procent!) schopen závodit, povolí mu to. Zvláštní přístup od jakékoliv doktorky, ale nadto takové, které při závodění zemřel otec. Nicméně snímek tuto situaci nerozvede.

V Závodě o slávu se příliš mnoho času věnuje zákulisí na úkor samotných závodů, aniž byste z něho něco poznali. Nejde to dostatečně do hloubky, pokud jde o konstrukci aut, ani o plánování trasy, nachází se kdesi na půl cesty. Tomuto sportu se tak ani v nejmenším nepodíváme pod kapotu.