Z výše napsaného lze jednoduše odečíst, proč jsme se první ukázky na tenhle hororový trumf dočkali až sedm týdnů před premiérou. Staří harcovníci ovšem pořád ví, jak se v branži ohánět, takže vás čekají výživné dvě a půl minuty v říši klasického hororového řemesla. Tlukot srdce, bleskurychlý střih, ječící smyčcce, záblesky a přituhující panika - nic co bychom neviděli už stokrát. Ale pořád by to fungovalo, když by na trvale zajímavě Christinně Ricci a jejích kumpánech nebylo cosi (jemně řečeno) divného. A nemluvím teď o vlkodlačích hrátkách pod vlivem úplňku. Do útrob scénáře nemůžeme vidět, jenže přinejmenším levná vizualita (připadám si jak o deset let zpátky a na béčkovém hřišti) a bídné triky mlatí do očí víc než všechny ty pentagramy a "muchlování" pod prostěradlem. Van Helsing byl v otázce digitálních monster zdá se jen vkusný začátek, protože krvežíznivé psisko se na obrazovce představuje spíš jako Garfield než něco co by mělo opravdu nahánět hrůzu. A digitální zoubky Christinny? Jak je libo, ale můj šálek kávy to zrovna není. Uvidíme jak dalece se Craven s Williamsonem přesunuli od stylového strašení k počítačům (navíc málo výkonným a i napodruhé hodně nespolehlivým). Každopádně, až půjdu na nové Vřískoťáky do kina, radši si budu v duchu pošeptávat slogan filmu: "Co tě nazabije, to tě posílí." Amen.