Bělovlasý reinkarnátor hollywoodského hororu Wes Craven znovu spojil své síly s Kevinem Williamsonem, aby do srdcí teenagerů s chutí napumpoval trochu toho děsivého adrenalinu. Tentokrát z toho ale nebyl kasaštyk po vzoru Vřískotu – právě naopak – zatímco v amerických kinech bodoval z kraje roku jedno hororové béčko za druhým (Boogeyman, Hlas smrti), o prokleté teenagery nikdo neprojevil zájem. Přitom jejich úroveň není zdaleka tak pekelná, jak by se z prapodivného traileru dalo očekávat.
Prokletí jsou typickým příkladem filmu, který je nutné rozetnout při recenzování ve dví. První půlka se nese přesně v duchu úvodní zrockované písničky o Červené karkulce. Žádná velká křeč, jen jednoduše znepokojivé legrácky pro třináctileté teenagery, u nichž dospělý divák těžko pocítí pravé hororové vibrace. Ale může se bavit oddychovým tónem Williamsonova scénáře, v němž je hodně řádek věnováno nadsázce a chytrému roubování klasických hororových schémat a vlkodlačí mytologie na klasické „drama ze střední školy“ made in MTV. Digitální efekty naštěstí ještě šetří síly, takže je dost času užívat si pohodově vypilovaných dialogů (třeba ve stylu „Jsem gay“ – „Co máš z toho. Já jsem vlkodlak.“) a dobrého hereckého obsazení. Ano, čtete správně – Jesse Eisenberg je moc moc fajn a stylovou Christinu Ricci s rozpuštěnými kadeřemi („vlkodlaci se vyznačují sexuální přitažlivostí“ :-) oceníte hned, jakmile Craven z cesty odstraní Shannon Elizabeth a jí podobné. Zatímco Shannon jen tupě ječí, vystrkuje kozy a vy se modlíte, aby brzo chcípla (protože ten jekot stejně vypadá jako špatně zahraný smích), Christina se svýma uhrančivýma očima a sexuálně devastujícím pohledem umí zahrát i víc, než jen pár základních emocí (pravda, v tomhle filmu o moc víc než ten základ nepotřebuje).
Druhá polovic už je o nějakou tu námořní míli slabší. Nekonečné „někdo stojí za tebou“ lekačky už lezou na nervy a s příchodem digitálního vlkodlaka, který nahání asi tolik hrůzy jako tlačítko Enter na klávesnici (a co do triků hravě překonává Van Helsinga s kočkami z Ohnivého oceánu dohromady), Cravenova režijní invence ustupuje ve prospěch přímočaré a stokrát viděné hororově-akční „katarze“. Jako by se Prokletí zlomilo velmi pěkně natočenou scénou v zrcadlovém bludišti. Pak potvora poprvé vyskočí a z nezávadného napínání se přesuneme k očekávané, přeplácané a průhledně překombinované nudě. Za to bych Williamsona i Cravena nejradši proklel, protože podařený rozjezd lákal na film „na víc než jedno použití.“