Natočit pohádku není dneska žádný velký problém. Potřebujete nějaké ty hrady a zámky, skanzen, Prachovské skály, kostýmy, pár digitálních triků a několik herců a hereček, z nichž jedna musí být princezna. A už se točí. Jenže pokud chcete natočit dobrou pohádku, musíte přidat mnohem víc. Musíte mít nápad. Myšlenku. Představu o tom, co a jak má fungovat a proč se věci dějí tak, jak se dějí. Protože ruku na srdce, v českých pohádkách se nejčastěji jede na jistotu a nikdo se moc neptá, jestli to celé dává smysl. Však to taky nikoho nezajímá, když jde o příběh pro mladší publikum, no ne? A právě proto je těch povedených pohádek jako šafránu. Jakpak si v tomto ohledu vedla nová filmová pohádka režiséra Miloslava Šmídmajera, jemuž se loni podařilo natočit výborný Cukrkandl?

Začněme pozitivně. Princezna stokrát jinak vsází na neotřelý námět, když divákům představuje princeznu Stellu stiženou podivnou nemocí – pokaždé, když se probudí, má jiné tělo! Nikdo neví, jak se to mohlo stát, prostě to tak je a hotovo. Jednoho dne je mladá a krásná, druhý den stará a ošklivá. Jindy zase tlustá nebo extrémně sexy. Anebo je z ní Václav Vydra. Velmi zajímavý nápad, který okamžitě vyvolává celou řadu otázek, na jejichž odpovědi bude mít dobrodružně laděný snímek celých 120 minut. Výprava je navíc více než opulentní a čerpá z bohatého katalogů českých hradů a zámků, stejně jako pěkně vyvedených studiových exteriérů a zdánlivě nekonečného šatníku inspirovaného několika historickými obdobími.

Princezna stokrát jinak: FOTOGALERIE

Dalším velkým pozitivem je obsazení hlavních dvou rolí. Filipovi Březinovi (Zlatý podraz, Franta mimozemšťan) už sice bylo 30, což je věk, který se v dětském chápání rovná starobnímu důchodu nebo rovnou pravěku, ale vypadá pořád dost mladě a sympaticky na to, aby ztvárnil chudého chasníka Johana bez toho, aniž by děti prchaly z kinosálů vyděšené k smrti. To určitě nehrozí ani u představitelky princezny Stelly, kterou si zahrála čtyřiadvacetiletá Ema Klangová Businská (Kouzlo derby, letošní Šviháci). V jejím podání je Stella kombinací mladického elánu a chutě do života na jedné straně a velké nechutě do vdávání a poslouchání rodičů na straně druhé. Sláva, konečně jedna princezna, která nečeká na svého prince a místo svatby a kupy dětí chce cestovat a zažívat dobrodružství jako postavy z románů, které tak ráda čte!

Zvláštní pozornost si zaslouží také hudba. Zapomeňte na výtahové melodie nakoupené (nebo ještě hůř – stažené zdarma) z nějaké hudební banky. Princezna stokrát jinak má svižný soundtrack, který nezapře dobrodružné kořeny a skvěle se hodí k nejrůznějším útěkům, soubojům a bitkám, kterých rozhodně není málo. Ondřej Gregor Brzobohatý a Martin Blažek odvedli skvělou práci a složili hudbu, která je skutečně jiná než v ostatních pohádkách. Za to si jednoznačně zaslouží velkou pochvalu!

Princezna stokrát jinak se skutečně snaží, co může, aby byla jinou pohádkou. A místy se jí to i daří, když si autoři scénáře (Tomáš Belko, Tomáš Krejčí) dali práci a vetkali do dialogů ledacos vtipného. Jenže co naplat – dohromady to vůbec nedrží pohromadě. Princezně stokrát jinak zlomil vaz nedomyšlený scénář, jehož základní koncept postrádá prakticky jakoukoli logiku. A to navzdory velice zajímavému námětu! Příběh díky tomu ze všeho nejvíc připomíná dobrodružství Dračího doupěte, které dali dohromady spolužáci druhého stupně základní školy o velké přestávce, aby měli po škole co hrát.

Všechno se totiž děje absolutně na náhodu, jako kdyby osud hrdinů určoval hod desetistěnnou kostkou. Z celého konceptu se brzo stane úmorné putování bez jakékoli gradace příběhu. Zcela zásadní dějové zvraty se odbývají krátkou zmínkou v dialogu a tahají se z klobouku jako králíci. Mimo záběr se tak děje mnohem víc zajímavého než na plátně a je s podivem, jak trestuhodně autoři promrhali dvouhodinovou stopáž. Ta se nakonec vleče jako Němci od Stalingradu a je záhadou, proč to celé nebylo o 30 minut kratší, když už se tam vlastně nic moc neděje.

Navíc samotný námět – tedy neustálé převtělování do jiné podoby – zůstává pohříchu nevyužitý. Jako kdyby autoři sami nevěděli, co si s nápadem počít. Zpočátku navíc představuje pouhou vedlejší dějovou linii, protože primárně se řeší vztah Jablkového království a Hruškového císařství. Totiž aby si princezna Stella z Jablkového království vzala následníka trůnu Hruškového císařství. Teprve později se řekne, že trpí nějakou nemocí (tj. neúmyslnou změnou vzhledu) a začne se řešit, jak ji vyléčit. Ze změny podob je nakonec jenom série vtípků na téma „v jaké podobě se asi probudí tentokrát?“ A to je zatraceně málo. Myšlenka, že na vzhledu nezáleží, je navíc jednotlivými vtípky popřená, protože ačkoli se Johan do Stelly zamiluje, nevypadá to, že by si ji chtěl vzít, kdyby skončila v těle Lucie Polišenské. Nebo Václava Vydry. Nedivím se mu, ale já jsem pokrytec a můžu si to dovolit. On ne.

Princezna stokrát jinak by hrozně ráda byla moderní emancipovanou pohádkou o tom, že mladí lidé mají svůj život ve vlastních rukách a že na vzhledu nezáleží. A že se rodiče mají k dětem chovat hezky. Což o to, všechny tyto myšlenky jsou aktuální a rád bych viděl pohádku, kde se jim dopřeje kvalitního zpracování. Princezně stokrát jinak se to ovšem nedaří. Její kostra zůstává strnule stejná jako u většiny pohádek, co jednou na autopilota a kde převažují stereotypy zdůvodněné tím, že se všechno děje ve jménu dobra a lásky. A to je na pohádku, která chce být jiná, příliš málo.

Přehrajte si trailer Pohříchu nevyužité zůstávají i některé vedlejší postavy. Zejména to zabolí u vynikajícího Tomáše Webera (High School Heist), který má charisma i tvář správného zlosyna, jehož lze dobrem polepšit. Místo něho sledujeme celou dobu toporného Jána Koleníka (Šťastný nový rok) v roli jakéhosi lorda protektora, kterak se herecky protrápí dějem až do nelogického konce. Vy nakonec tolik trpět nebudete, protože Princezna má i tak co nabídnout, jenom si přitom nenalhávejme, že jde o pohádku s přidanou hodnotou. Nejde. Což je škoda.