Australský animák Princezna kosmolesba rozhodně není dílem, které by se snažilo zavděčit úplně každému. Už samotný název poměrně přesně naznačuje, že diváka čeká hodně queer humoru, absurdity, sexuálních narážek a především značně svérázná podoba sci-fi. Pod veškerou tou přepáleností se ale ukrývá překvapivě osobní příběh. Režisérky a scenáristky Emma Hough Hobbs a Leela Varghese totiž do svého filmu promítly vlastní zkušenosti a vytvořily tak animák, který se sice nebojí být maximálně ujetý, zároveň však dokáže mluvit o poměrně obyčejných lidských problémech.

V centru příběhu stojí třiadvacetiletá princezna Saira, která žije na planetě Clitopolis a jako dcera dvou královen nikdy úplně nezapadala. Situace se začne měnit ve chvíli, kdy se zamiluje do nájemné lovkyně Kiki. Jejich vztah bohužel nemá dlouhého trvání a Kiki Sairu po dvou týdnech opustí. Když je následně unesena skupinou bílých heterosexuálních mimozemšťanů, vydává se ji Saira zachránit. Únosci požadují legendární královskou labrydu, nejmocnější lesbickou zbraň, ale pokud ji proti nim chce Saira použít, musí se s ní nejdříve sama naučit. 

Už samotný koncept poměrně dobře ukazuje, jakým směrem se Princezna kosmolesba vydává. Labrys, tedy dvojitá sekera, je lesbickým symbolem. No a tady se jí chce zmocnit parta neschopných incelů. Saira navíc cestuje vesmírem na palubě lodi s vlastním vědomím, která má občas poněkud homofobní či sexistické názory, a její mentorkou je drag queen. A tím výčet absurdností ani zdaleka nekončí. Film si libuje v sexuálních narážkách, bizarních situacích a motivech, jaké by v běžném animáku působily naprosto nepatřičně. Nechybí dokonce ani variace na Hvězdu smrti ze Star Wars, tentokrát v podobě obřího penisu. 

Právě tady ale přichází jeden z největších kladů filmu. Přes všechnu tu vulgaritu a úmyslnou přepálenost totiž nejde jen o samoúčelnou provokaci. Princezna kosmolesba dokáže svůj humor využívat k tomu, aby mluvila o toxických vztazích, nejistotě, strachu z odmítnutí nebo hledání vlastní identity. Saira postupně zjišťuje, že láska k jinému člověku nemůže fungovat jako náhrada za vztah k sobě samé. A právě její cesta za záchranou Kiki se postupně mění v cestu za sebepoznáním.

Po vizuální stránce sice nejde o animovaný film schopný měřit se s největšími hollywoodskými produkcemi, zároveň ale jeho stylizace rozhodně nepůsobí jako laciná. Design je občas jednodušší, některé postavy by mohly být výrazněji odlišené a občas je patrné, že tvůrci museli pracovat s omezenějšími možnostmi nezávislé produkce. Právě z toho však vychází určitá svěžest. Princezna kosmolesba se nemusí podřizovat představám velkého studia a může si dovolit být přesně tak podivná, jak chce. 

Výsledkem je směs queer satiry, sci-fi parodie a poněkud nekonvenčního coming-of-age příběhu. Humor může místy připomenout Městečko South Park nebo Ricka a Mortyho, přičemž podobně jako u těchto seriálů je důležitá schopnost udělat si legraci prakticky ze všeho. Pod absurdním povrchem ale film překvapivě často zvážní. Jedním z jeho nejzajímavějších témat je právě duševní rozpoložení hlavní hrdinky a její přesvědčení, že není dostatečně zajímavá, aby si zasloužila skutečnou lásku.

A právě díky tomu má film potenciál oslovit i diváky, kteří sami nepatří do LGBTQ+ komunity. Sice jde bez nejmenších pochyb o queer film, jeho základní témata jsou ale mnohem univerzálnější. Pocit osamělosti, obava z toho, že člověk zůstane sám, nízké sebevědomí nebo přesvědčení, že problém je jednoduše v něm samotném, přece nejsou zkušeností vyhrazenou pouze jedné skupině lidí. Princezna kosmolesba tak může fungovat i jako příběh o tom, jak snadné je hledat vlastní hodnotu v očích někoho jiného.

Zajímavé je rovněž to, že film svou queer tematiku nepodává pouze skrze utrpení nebo diskriminaci. LGBTQ+ postavy tu samozřejmě narážejí na předsudky a homofobní postoje, tvůrkyně ale zároveň odmítají celý film postavit na představě, že queer život musí být automaticky tragický. Místo toho vytvářejí svět, ve kterém může být queer identita přirozenou součástí bláznivé vesmírné pohádky. A díky tomu film působí mnohem uvolněněji.

Jeho poselství přitom není nijak komplikované. Člověk by se neměl zoufale snažit udržet vztah, ve kterém není skutečně milován, ani hledat vlastní hodnotu pouze v tom, jestli o něj někdo jiný stojí. Nejdříve je potřeba naučit se přijmout sám sebe. Princezna kosmolesba to sice podává prostřednictvím lesbických zbraní, mimozemšťanů, incelů a sexuálních vtipů, ve výsledku ovšem vypráví překvapivě obyčejný příběh. A možná právě proto funguje. Není dokonalá a její humor rozhodně nemusí sednout každému, zároveň má ale vlastní tvář a především odvahu být trochu podivná.