David Lynch má v rubrice V.I.M. více restů, než by se slušelo, ale netřeba se lekat dlouhé cesty za nápravou. Po znepokojivém Modrém sametu z pera Rimsyho si dnes odškrtneme pokojného Příběh Alvina Straighta a splatíme tak další dluh v napěchované filmografii nedávno zesnulého režiséra.

Proč zrovna Alvin, který na rozdíl od drtivé většiny lynchovin postrádá obligátní obskurní háv, mysteriózno, erotiku a mindfuckové vyústění, o němž si potřebujete po skončení filmu s někým promluvit?

Inu, příběh geronta, jenž po vzoru Hrušínského v Kersku (Farnsworth však začíná trip v Iowě) sednul za volant malotraktoru a spontánně „na chvíli“ opustil dceru (Sissy Spacek, respektive Věru Kutifelovou), je podle mého názoru jednou z nejlepších road movie vůbec. Jasně, s průměrnou rychlostí dědy za volantem cca 5 km/h je také suverénně nejpomalejším zástupcem subžánru, ale dost už nejapných pokusů o humor. Synopse je víceméně „straight“

Alvin se dozvídá, že brácha Lyle (Harry Dean Stanton), s nímž kvůli dávné křivdě nemluvil již dobře deset let, je po mrtvici. Straight se rozhodne zapudit pýchu a navštívit sourozence, než bude pozdě. Problém je, že senior o berlích nemá auto a velmi nerad cestuje autobusem. Jeho pohled tedy ulpí na spolehlivé sekačce John Deere ve slevě, za kterou je reálné zapřáhnout vozík s proviantem. Můžeme frčet. Co na tom, že ho čeká cesta do Wisconsinu dlouhá takřka 500 kiláků.

Lynchova chronologicky natočená odysea je na první pohled nekonfliktní a svým způsobem líbivá pouť, kde protagonista potkává milé lidi. Idealizovaný Středozápad USA, kam byste se již v půlce filmu nejraději vypravili sami (ideálně na trochu svižnější mašině) s tím, že netřeba řešit ubytko. Však on vás nějaký hodný Američan jistě nechá přespat na dvorku a ještě vám ráno s úsměvem donese kafe nebo mlíko.

Příběh Straighta stojí a padá na subtilním výkonu představitele titulní role, tedy Richardu Farnsworthovi, jenž logicky nesleze z plátna. Celoživotní milovník koní se mihnul už třeba v Jihu proti Severu (1939) a několik následujících dekád se živil jako kaskadér se specializací na westerny. Pokud máte nakoukané pecky Peckinpaha (ale zaměstnal ho i Hawks, Ford, Kubrick a další režisérské legendy), tak jste ho nemohli minout.

Herec, kterému dal v roce 1978 životní příležitost režisér Alan J. Pakula ve snímku Přijíždí jezdec (Farnsworth se dočkal první nominace na Oscara), v době natáčení Příběhu Alvina Straighta umíral na rakovinu. Rok poté Richard dobrovolně ukončil trápení s tou bolestivou a nevyléčitelnou kurvou. Ve filmu to na něm navzdory pohybovému handicapu a smutným očím nepoznáte. Zapomeňte na protivného starce, jenž každému kolemjdoucímu křečovitě nabízí nevyžádané rady do života.

Když se u jeho táboráku na kraji cesty jeden večer zastaví těhotná holka na útěku, jež se bojí, co na neplánované zbouchnutí řeknou striktní rodiče, tak se s ní nejprve podělí o pár špekáčků a následně zoufalé slečně řekne pár správných vět. Možná ještě lépe ilustruje nenápadnou moudrost odhodlané postavy setkání s pelotonem cyklistů.

Ti ho na nekonečné cestě do sousedního státu jednou navečer předjedou. Když o pár hodin později přifrčí Alvin na svém stroji do jejich kempu, tak ho odmění trochu poťouchlým potleskem. Leckdo by se urazil. Cool Straight však nezkazí žádnou srandu. Když se ho u ohně jeden z přítomných sportovců žoviálně zeptá, co je nejhoršího na stáří, tak akorát s úsměvem odvětí, že vzpomínky na mládí. Farnsworth byl za roli dědy na tripu podruhé v životě nominovaný na Oscara.

Fakt si myslím, že pokud jste tak ještě neučinili, měli byste se na Alvina Straighta podívat. Nemusíte být zrovna milovníci často náročnějšího Lynche (ještě jsem nezmínil znovu přesnou hudbu častého spolupracovníka Angela Badalamentiho), aby vás road movie na motivy skutečných (!) událostí již na začátku chytla a až do konce nepustila.

Když už nic jiného, tak třeba po naběhnutí závěrečných titulků šáhnete po telefonu a brnknete odcizenému sourozenci. Pokud jste nedejbože jedináčci, tak třeba kámošovi, se kterým jste z nějakého důvodu dlouho nemluvili. Nebo dědovi, to je fuk. Síla velebeného snímku tkví v tom, že s formálně samozřejmou (byť netypickou) Lynchovou silou nevtíravě vybízí diváka, aby neváhal, než bude pozdě. Co může být víc „important“?