Když jsme minulý týden, v souvislosti s nenadálým úmrtím Davida Lynche, s hrůzou zjistili, že jeden ze zásadních autorů konce 20. století nemá v sekci V.I.M. dosud žádný zářez, bylo třeba jednat. Jako ideální volba se jeví film, který lze považovat za jakousi vstupní bránu do Lynchových světů. Nechybí těžké, výrazně barevné závěsy, ironický úšklebek nad Americanou a důraz na souběžné pohlcování i znepokojování diváka obrazově podmanivou symbolikou.

Po neúspěchu adaptace Duny dal producent Dino De Laurentiis stále ještě mladému filmaři příležitost průšvih napravit. Modrý samet měl znamenat návrat k Lynchovým kořenům – šlo o vyloženě autorský snímek, u něhož obětoval část honoráře za tvůrčí svobodu i možnost finálního střihu. A vyplatilo se.

Ikonický prolog snímku je často zmiňovaný jako ilustrace celého Lynchova díla. Vidíme zde nahlížení pod povrch amerického snu v podobě předměstských domů s upravenými předzahrádkami, pod jejichž povrchem však dříme animalita a syrovost. Po idylických výjevech následuje potemnění, jasně naznačující, že budeme prozkoumávat něco zakázaného, nepoddajného a běžně přehlíženého.

Mladík Jeffrey s klukovskou tváří Kylea MacLachlana přijíždí do rodného městečka Lumberton, aby nastoupil na místo svého otce, jehož v prologu stihla mrtvice. Zapojování do poklidného maloměstského života však naruší banální, přitom však výsostně iniciační událost: Jeffrey nalézá uříznuté ucho a zvědavost mu nedovolí, aby tento pomyslný vchod do jiného světa nechal na pokoji. Ucho zodpovědně předá detektivovi, přesto však s jeho dcerou Sandy (rovněž mladičká Laura Dern) začíná pátrat na vlastní pěst.

Stopy ho dovedou až do bytu kabaretní zpěvačky Dorothy, kterou velmi charismaticky, svůdně i dojemně ztvárnila Isabella Rossellini. Tu drží v šachu maniakální gangster Frank, oživený živočišnou energií Dennise Hoppera, jenž představuje vše zakázané, potlačované, odsouzeníhodné. Frank Dorothy zneužívá fyzicky i psychicky, čemuž Jeffrey zpočátku jen přihlíží. Jelikož však jde o jeho coming-of-age příběh (jakkoli zabalený do hávu neo-noirového thrilleru), i on musí opustit bezpečnou pozici pozorovatele a ušpinit si ruce.

„Jeffreyho bezmezný strach je strachem přistiženého voyeura, tedy také strachem diváka v kině. Voyeur je definován neviditelností a anonymitou. Tehdy se cítí jistý, silný a nezranitelný. Když Dorothy Jeffreyho ohrožuje a oslovuje ho jménem, stává se objekt najednou subjektem a naopak,“ popisuje Robert Fischer v knize Temné stránky duše a přirovnává klíčové momenty filmu k Hitchcockovu Psychu, rovněž neodmyslitelně obsahujícímu scény ženského odhalování, mužského voyeurství a následných násilných činů. Modrý samet je tak pro kinematografii 80. let něčím podobným, jako bylo Psycho o dvě dekády dříve.

Nejde však jen o redefinici přístupu k voyeurskému prožitku (filmového) diváka, Modrý samet lze chápat na mnoha dalších rovinách. Lynch se zde odkazovuje na svého oblíbeného Čaroděje ze země Oz, a přestože metafory nejsou tak doslovné jako třeba v případě pozdější Zběsilosti v srdci, stále můžeme jasně číst jádro příběhu: Mladý hrdina je kladný jaksi povrchním způsobem a až poté, co se začne zabývat zlem ve světě a následně objeví i zlo v sobě, může docenit i všední kvality svého života.

Než k tomu ale dojde, musí se konfrontovat s řadou jasně označených protikladů. Frankův živelný, násilím a sexualitou prodchnutý noční svět ostře kontrastuje se sluncem zalitou idylou pečlivě zastřižených růží kolem bílých plotů středostavovských domků, jaké Jeffrey znal doposud. Obdobná je i rozpolcenost mladíka mezi poklidnou romantikou a drásavým chtíčem – tedy čistou, milou a přímočaře správnou Sandy a tajemnou, nebezpečími obklopenou a temnými silami sžíranou Dorothy.

Snímek jde poměrně snadno (respektive o něco snadněji nežli jiné Lynchovy filmy) opentlit srozumitelným psychoanalytickým výkladem, v němž se to oidipovskými motivy jen hemží. Podle této logiky musí mladý hrdina čelit vlastnímu stínu, přiznat si vnitřní temnotu, díky tomu ji následně porazit a vrátit se do hájemství jistot a klidu. Ozvuk přírodních sil v jednom z posledních záběrů však přece jen znejišťuje, nakolik se něco takového může definitivně podařit.

A podobně ironický, sebereflexivní nadhled je typický pro celý film i uměleckou postmodernu obecně, do jejíž výkladní skříně dílo patří. Navzdory množství podivných výjevů jde o vykonstruovaně přímočarý detektivní příběh, u něhož není ani tak důležité „co“ jako spíše „jak“. Tajemné odbočky často zahrnují nečekané použití dobře známých písní v čele s děsivým lip-syncem In My Dreams od Roye Orbisona a titulní skladbou Bobbyho Vintona, která už nikdy nebude znít stejně. Publikum pobaví i záměrně špatně skrývaný product placement na jednu chuťově zaměnitelnou značku piva nebo bizarní odpověď „Na to musíš přijít sama,“ následující po otázce: „Jsi detektiv, nebo chlípník?“ Právě v těchto kombinacích znepokojivého dramatu plného těžkých témat a lehkonohé hravosti, připomínající absurditu i krásu všednosti, byl Lynch nejsilnější – a také neopakovatelně svébytný.