Dokumentarista Marek Šulík přichází do kin s časosběrným dokumentem, jenž se zaměřuje na prezidentský mandát Zuzany Čaputové. První chvíle, které s bývalou slovenskou prezidentkou strávíme, se odehrávají během předvolební debaty, kde se aspiranti na prezidentský post předhání v tom, kdo svými jadrnými shrnutími zaujme nejvíce voličů. A do mužských výkřiků o ani jednom migrantovi na slovenské půdě či nutnosti mít levné potraviny vstoupí laskavým, přesto pevným hlasem právnička a aktivistka Zuzana Čaputová, která hovoří o tom, že by si přála, aby občané byli zralí a hrdí sami na sebe a na svou zem. 

Právě tato interakce s voličem skrze kamery udává tón, jehož se dokument posléze drží po celou dobu stopáže. Zuzana Čaputová je jiná než běžní politici. Do klání o prezidentský post vstoupila plná ideálů, aniž by za sebou měla dlouho budovanou politickou kariéru. Lidi se jí podařilo oslovit skrze upřímnost, jasnou morální integritu a příslib změny, neboť Slovensko se tou dobou po odporných vraždách Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové nacházelo v krizi. Turbulentní období, v němž se ukázalo hluboké propojení světa organizovaného zločinu a těch nejvyšších politických příček, vedlo nakonec k rezignaci premiéra Fica a celé jeho vlády. Šulíkův dokument všechny tyto aspekty v úvodní části povedeně shrnuje, Čaputové navíc poměrně otevřeně fandí.

Není to však vůbec na škodu. Autor ví, co chce dokumentem říci, a nemusí se tak schovávat za zdánlivou objektivitu. Namísto toho může sledovat téměř každý krok nově zvolené prezidentky, jež se musí vrhnout na nesnadné funkční období, z čehož je sama evidentně dost v rozpacích. Právě v možnosti sledovat zákulisí jejího prezidentského mandátu tkví největší síla snímku. Je nesmírně zajímavé sledovat pozadí dobře známých událostí, jimž Čaputová ve funkci čelila. Vlastní zvolení, covidová pandemie, vpád ruských vojsk na Ukrajinu, pád vlády. Všechna tato zlomová období známe z novinových titulků, snímek nám však dá nahlédnout do toho, jak se sama prezidentka tváří ve chvíli, kdy je na jejích bedrech tíživá zodpovědnost za proplutí těmito situacemi. Je to často komické, někdy dojemné a vždy poutavé.

Drobná potíž plyne z toho, že centrem filmu je celé období prezidentování Čaputové. Tím, že bylo plodné na bohaté zvraty, se divák společně s Čaputovou málokdy nudí. Zároveň však film málokdy dá příležitost některému z témat pořádně vyznít a mnohé významné události, jimž musí prezidentka čelit, jsou tak překročeny příliš rychle a bez potřebného důrazu. Dovedeme si asi představit, že jednání o covidových opatřeních byla šílená. Prezidentčina cesta na válkou zpustošenou Ukrajinu rovněž má svou sílu, ale pár minut, jež s ní v troskách či v obrněném vlaku strávíme, je spíše jen zajímavých než opravdu podnětných.

Co však zamrzí nejvíce je slabé zapojení toho, v čem je snímek nejsilnější - osobních a intimních vhledů do toho, jak události prožívá sama Čaputová. Během filmu se párkrát objeví momenty, kdy se politička introspektivně zamýšlí nad vlastním prezidentováním, případně kdy sdílí své pocity ohledně věcí z osobního života. Právě v těchto chvílích je jí divák nejblíže a Prezidentka dává vzácnou a vítanou příležitost vhledu do toho, jak přemýšlí jedna z nejmocnějších žen v zemi. Jenže takových chvil je zoufale málo a jejich zapojení do snímku jen ukazuje, o kolik mohl být dokument ještě zajímavější.

Formální stránka jde ruku v ruce s osobností prezidentky. Ladnost, pevnost, stabilita, nic překvapivého. Tu kamera staticky zabírá prezidentku čekající na svou inauguraci, jinde skrze ruční roztřesené záběry sledujeme velmi intimní rozmluvu Čaputové s papežem Františkem. Mnohdy jde opravdu o velmi silné momenty, které dovedou v divákovi vykřesat i opravdu silné emoce. Již jsme zmiňovali návštěvu Ukrajiny, kde prezidentka naprosto profesionálně zachová státnickou tvář a vyjádří jasná slova podpory. Stejně pevně ale působí i ve chvíli, kdy na kameru jen náznakově roztřeseným hlasem hovoří o nemoci své dcery. A nejsilnější dojem přichází ve chvíli, kdy i tato maska padá a návštěva papeže Františka přichází ve chvíli, kdy Čaputové zrovna v nemocnici umírá otec a ona s pláčem v očích sdílí tyto okamžiky s hlavou katolické církve.

Těžko však Šulíkovi vyčítat to, že komornějších okamžiků a osobních vhledů prezidentky ve filmu není více. Dovedu si celkem živě představit, že Čaputová si v rámci ochrany své rodiny a svého soukromí chtěla držet filmaře dál od těla. Koneckonců i to je totiž jedna z výzev, kterým musí bývalá právnička čelit. Během zábavných a častých schůzek se svými poradci totiž s nepopiratenou bolestí v hlase řeší i to, jak reagovat na ostré útoky a výhrůžky smrtí její rodině. Napříč filmem tak neustále vyplouvá důležité téma - lze řídit stát a mít reálný dopad na životy lidí, aniž by se sahalo k populismu a laciným gestům? Lze si udržet slušnost a nadějný optimismus i po jednom funkčním období? A dovedu si zachovat vážnou a pevnou tvář i ve chvíli, kdy předávám moc do rukou člověka, který o mně veřejně prohlašoval, že jsem kurva?

Přehrajte si trailer Je škoda, že takových momentů ve filmu není více. Přesto jde o podnětné dílo, které nechává na divákovi, jestli jeho sklenice bude poloprázdná nebo poloplná. S Čaputovou se totiž loučíme ve chvíli, kdy se definitivně rozhoduje o tom, že se nebude ucházet o druhé funkční období. Znamená to výhru buranů a hulvátů, kteří ji chtěli z politiky dostat? Nebo můžeme jásat nad tím, že i s udržením vlastní integrity lze v dnešní politice dosáhnout velkých věcí bez populismu a falše? Výklad dokument nechává volný, pokud však chcete na chvíli nahlédnout do života elegantní ženy, která za udržení vlastních pevných principů dovede řídit zemi a být pro mnohé vzorem, u Prezidentky se nespletete.