Bez jakýchkoli podkladů v ruce drze tipuji, že průměrný věk váženého čtenáře MovieZone je tak o pět až deset letokruhů chudší než můj, pročež se dozajista trochu liší i milované filmy, které v (pre)pubertálním období deformovaly příslušnou mysl. Patřil jsem k těm, kteří (kromě „hodnotných“ kousků, tu a tam) baštili pecky s Chuckem Norrisem, Stevenem Seagalem, Jeanem-Claudem Van Dammem (dodnes si myslím, že Krvavý sport je mistrovská sociální kritika, nemilosrdně nastavující zrcadlo vztahu východní a západní civilizace), Sylvestera Stallonea a samozřejmě Arnolda Schwarzeneggera. Na pirátských kazetách a o něco později v rámci videopůjčovního boomu (dodnes si zcela zřetelně vybavuji intonaci, s jakou dabér Pavel Soukup pronášel „ty máš ale pěknou držku!“) voněl novotou a krásně siláckou frajeřinou i Predátor Johna McTiernana, zcela zásadní kousek této vlny.

Není tedy divu, že se jej příslušná mamonuchtivá místa pokoušela místa pokoušela v různých obměnách křísit i poté, co s ním už nehodlal mít nic společného Schwarzenegger. Byl tu Predátor 2, tandem nuďařin Vetřelec vs. Predátor, videohry, comicsy… a taky jeden pokus Roberta Rodriugeze, který už ve svých začátcích na zakázku studia napsal scénář (počítající ještě s tím, že Arnold bude back), jenž ale nakonec zůstal nerealizován. Uběhlo patnáct let, než si na něj kdosi vzpomněl a vyzval Rodrigueze k jeho vzkříšení. Pravda, v notně pozměněné a okleštěné podobě (to hlavně z finančních důvodů), ale to nevadí. Konečně je tu.

Od samého úvodu je jasné, že se Rodriguez (který nakonec jen produkoval) a režisér Nimród Antal (Revizoři) s ničím nekakají. Prvním záběrem nás vrhnou do volného pádu, v němž se probouzí žoldák Royce (Adrien Brody). Naštěstí se mu podaří otevřít padák a přistane v jakési džungli, kde se vzápětí postupně setkává se skupinkou drsňáků, které evidentně potkal stejný osud: Všichni si hleděli svého, načež je uspal jakýsi záblesk a probudili se až ve vzduchu. Vůbec se neznají a společné mají jen to, že jsou všichni (kromě jedné záhadné výjimky) opravdoví tvrďáci se slušnou řádkou zářezů na pažbách (resp. na lidských hrdlech): Je tu člen Yakuzy, vrah z cely smrti, izraelská odstřelovačka, atp. Za normálních okolností by se pravděpodobně navzájem pozabíjeli, tady jim ale brzy dojde, že budou muset táhnout za jeden provaz, přičemž úlohy přirozeného vůdce se chopí Royce.

Když tak spolu putují (logicky nejdřív na nějaké vyvýšené místo, aby zjistili, kde vlastně jsou), uvědomí si, že tahle džungle je nějaká divná a po smrti jednoho z nich a útoku jakýchsi podivných, hodně zmutovaných velocirapsů, i že je pěkně nebezpečná. Načež dorazí na ono vyvýšené místo, odkud na obloze spatří několik zcela neznámých planet/měsíců a dojde jim, že jsou opravdu hodně daleko od domova. Teď už je jen otázkou času kdy pochopí, s kým mají doopravdy tu čest, a že jsou vlastně lovnou zvěří. Jenže slovo „predátoři“ se dá vykládat více než jedním způsobem…

Z Antalova filmu se nikdo neposadí na zadek ani nepřehodnotí svůj žebříček kinematografických hodnot. Nedá se jim ani určit nějaké místo v rámci celé predátoří (ne)série (byť je zcela jasné, že tvůrci uznávají – respektive zcela baští – jen originál.) Ba co víc, vlastně to ani není film mimořádně akční, napínavý, strašidelný nebo originální. Ale funguje. A to počínaje zručnou režií, která není ani rušivě moderní ani okázale retro. Velmi příjemně nastavené je i nezbytné „skládání poct“, uplatněné na těch správných místech: Vzpomínky vyvolá už samotné zasazení děje do džungle, hudba Johna Debneyho v jednom kuse uctivě a zároveň nápaditě variuje původní motivy Alana Silvestriho, a blažený úsměv může vyvolat už někdy ve třetí minutě nasazená „Bezbolestná“. Oč byli tvůrci oproti jiným navazovatelům/rozvíjitelům původních sérií chytřejší, je vidět i na skutečnosti, že necítili potřebu násilně svým postavám roubovat do úst klasické hlášky. (Jako když Christian Bale v posledním Terminátorovi bůhvíproč musel pronést „já se vrátím“.)

Velmi pěkně funguje i obsazení, o jehož členech se sice nedá říct něco jako že „předvádějí herecký koncert,“ nebo že si některou z jejich postav budeme pamatovat ještě za rok, ale dohromady tvoří funkční a zajímavou bandičku. Největším překvapením je v ní oscarový Adrien Brody, který pro roli přibral asi půl Romana Skamene svaloviny, ale přitom nehraje žádného macho borce, nýbrž praktického a zkušeného zabijáka nezatíženého morálními bariérami, který umí přežít i v té nejzparchantělejší situaci.

Predátoři měli jen střídmý rozpočet (někde mezi čtyřiceti a padesáti miliony dolarů), tudíž v žádném případě nejsou čímkoli, co by se dalo označit slovy „sci-fi velkofilm“. Ale je to počin svým způsobem stylový a příznivce žánru po srsti hladící. A snad existuje šance, že pokud hodně vydělá, (nepřipadá mi to úplně nepravděpodobné), dočkáme se závěrem volně přislíbeného pokračování, které by mohlo celé mytologii přidat exponenciální znaménko. Ta myšlenka je mi opravdu příjemná, you ugly motherfuckers.