Zas jednou na mě vyšel český film a zas jednou to není žádný průšvih, který by stálo za to nesportovně odstřelit pomocí jízlivých hlášek. Už se z toho skoro stává trend, což ubližuje mému literárnímu stylu. Ani Pravidla lži však nejsou bez chybičky a kořeny FAMU jsou na nich často patrné víc, než by se většině diváků líbilo.

Robert Sedláček vypadnul z katedry dokumentárního filmu a téma narkomanů ho při výrobě jednoho z absolventských snímků zaujalo natolik, že ho chtěl zpracovat do celovečerního dramatu. Sednul ke stolu, napsal scénář, dostal grant a rozhodnul se i režírovat. Podobných debutů není nikdy dost tématicky se alespoň na chvíli zas dostáváme od smířlivých hřebejkovin, vybuchujících ledniček s plamenometem nebo hořkých lovestory. Díky bohu za to. Už svým námětem o skupině drogových "utečenců" nahání Sedláček cenné body k dobru a vytržení z typicky české televizní atmosféry pomáhá i razantní promíchání české herní elity s relativně neznámými tvářemi.

Do karet Sedláčkovi dokonce hraje i omezený rozpočet, protože parta několika lidí na opuštěném statku nemá šanci před kamerou "utratit" příliš peněz a ani flashbacky se nedají označit za explozivní, takže se všechno soustředí na budování tísnivé atmosféry a solidně napsané dialogy. Kvalitní předloha asi nejviditelněji prospívá Jiřímu Langmajerovi, který dokazuje, že v televizních roličkách ala Ordinace v Růžové zahradě ještě dočista nezblbnul, a zvládne odehrát i kvalitnější charaktery.

Jeho výkon patří bezesporu k tomu nejlepšímu, co film nabízí a podobně bychom mohli pochválit v podstatě všechny klienty místní "léčebny". V poněkud ostrém kontrastu pak stojí postavy terapeutů, z nichž drží krok snad jen Martin Stránský jako bývalý narkoman Zdenek. Klára Issová je tu opravdu navíc a jestli jí Sedláček opravdu psal roli na tělo, jak tvrdí v rozhovorech, není to pro mladou herečku příliš dobrá vizitka (nebo o ní Sedláček nemá příliš vysoké mínění). Její vykulený výraz a mindset univerzitní profesorky z 19. století mě bude pronásledovat minimálně týden, stejně jako image třetího terapeuta, Adama, která evokuje něco mezi Ježíšem a zpěvákem Nickelback. Těžko říct, co je horší.

Tyhle drobnosti ale naštěstí celek příliš nenarušují. Sedláček uhání kupředu i s chatrnou "španělskou" zápletkou a atmosféru pomáhají držet jak herci, tak několik zvratů a snaživá technická stránka, ve které nedochází k žádným šíleným experimentům (naštěstí... ještě mě nepřestala bolet hlava z Janákových Podvraťáků). Jednoduše čistá práce inscenačního charakteru, která však díky několika dramaturgickým udičkám vrací celou záležitost zpátky k televizním kolejím. Jan Gogola je sice ostřílený mazák, ale možná právě proto se ve scénáři najednou objevují věci jako "návštěva rodiny", které z dramatického oblouku celého filmu trčí jako panelák z vybombardované louky. Díky tomu se Sedláček nikdy nedostane tam, kam by chtěl. Stísněná atmosféra dobrovolného vězení na statku nikdy nejde až na kost, hádky mezi jednotlivými postavami nikdy nevlezou pod nehty a i když je Langmajer dokonale úlisný a tajemný, David Švehlík jako hlavní hrdina proti němu působí snad až příliš zakřiknutě. Potřebná chemie se zkrátka nedostavuje a zvratové okamžiky tak působí dojmem několikrát použité žiletky.

Nejsem z těch, co by dávali body za snahu, ale Sedláčkovi nelze upřít elán a touhu pohnout českým filmovým rybníčkem směrem k lepším zítřkům. Jeho famácká minulost ho možná občas zradí, ale na první pokus je třeba mu zatleskat. I takovému škarohlídovi jako mě ty dvě hodinky rychle uběhly a i když jsem je do smsky kolegovi popsal jako "za málo peněz, málo všeho" (dějová linie se vskutku uzavře trestuhodně elementárním způsobem), hodí se tu ono pověstné přísloví: Nemusí pršet, stačí když kape. Sedláček asi nebude režisérem, jehož další projekty bych vyhlížel s nadšením, ostatně jeho dokumentární vzdělání se nezapře (právě chystá projekt o schizofrenních umělcích), ale možná se ho po Pravidlech lži přestanu bát. :) Několikrát během filmu mě mimochodem napadlo, že by z toho byl celkem nadějný televizní seriál. Výjimečně to berte jako kompliment. A že jimi ve vztahu k českým filmům opravdu moc neplýtvám.