Film Restart je celovečerním absolventským filmem studenta pátého ročníku FAMU, Julia Ševčíka. To je ten důvod, proč nemá mohutnou reklamu, nevznikají o něm tuny filmů o filmu a vůbec, moc se o něm nemluví a pokud nejste našimi pravidelnými návštěvníky, asi o něm dnes slyšíte úplně poprvé. A je to přesně ta samá řádka výše uvedených důvodů, kvůli kterým Restart pravděpodobně moc nevydělá, nepočítáme-li trochu nešťastnou distribuční politiku, která ho vysílá do terénu v pouhých šesti kopiích. Každopádně – měli byste vědět, že Restart rozhodně stojí za vidění, protože i když Julius Ševčík debutuje, bylo mu shůry dáno a jeho film je ve světle ostatní tuzemské kinematografii zjevením, vymykajícím se všem obvyklým metrům.

Dlouho se asi bude diskutovat především o vizuální stránce celé věci, kterou paradoxně nemá na svědomí Čech, ale Fin. Což samozřejmě nijak nesnižuje filmu ani lidem kolem něj kredit, ba naopak. Je vidět, že to zkrátka jde zařídit i jinou cestou a nikdo se u nás nemůže věrohodně vymlouvat, že tu nejsou kameramani schopní polapit režisérovu představu a reprodukovat ji v nezměněné podobě na divácké talíře. Každopádně: Kasimir Lehto, jak zní jméno tohohle severského mága předvádí něco mezi Michaelem Bayem a Tony Scottem, říznuté něčím, co chvílemi vzdáleně připomíná třeba Saw (v tom nejlepším slova smyslu). Nutno samozřejmě podotknout, že ve vymezených žánrových mantinelech, kde se Ševčík pohybuje, nevybuchují auta, nehláškují šlachovití černoši, ani neumírají ve velkém lidé, tudíž je zbytečné pronikat ve srovnání s výše uvedenými pány a titulem někam hlouběji. Ševčíkův film má zkrátka moderní střih a zběsilé tempo, které naprosto věrně koresponduje s ukrutným rytmem současné doby. Nenajdete tu obraz, kterému by k lepší vizáži nedopomohl barevný filtr, zběsilé rozkmitání či dodatečné vybělení, nemluvě už o tunách zpomalovaček a podhledů, které si okatě nehrají na to, že jsou cool, ale dělají to naprosto mimochodem a skutečně tak cool jsou. I krátké seběhnutí po schodech s vlajícím kabátem vypadá jako z nějakého dražšího videoklipu, kde se točí zásadně jen na kamery, schopné zachytit sto a více snímků za vteřinu. Kapitolou samou pro sebe jsou kompozice jednotlivých scenérií (vyleštěte dlaždičky, pusťte na ně světlo pod správným úhlem a budou se dít věci), které lahodí oku a tak trochu laškují s dokonalostí. Opět, na naše poměry nevídané. Připočtěte výborný hudební doprovod stálic naší hudební scény a už můžete jen v rohu spokojeně chrochtat blahem.

Druhá a třetí věc, které hrají Ševčíkovi do karet, jsou mladí neokoukaní a zatraceně šikovní herci, kteří pronášejí přirozené dialogy zcela zapadající do prostředí, ve kterém vznikají (ty dialogy, ne herci ;). Žádná křeč, žádná rádobycool strojená sousloví, která údajně teenageři vypouštějí z úst, žádné šustění papírem. Prostě pohoda a naprostá uvěřitelnost. I výjimky se sice najdou, jako třeba minutové cameo Jana Révaie, u kterého si řeknete jenom „cože?“, ale ty tohle pravidlo jen potvrzují a upevňují silnou pozici Ševčíka i jako spoluscenáristy. K hercům není moc co vyprávět – tedy ne více, než už jsem učinil. Neokoukaný znamená v tomto případě sympatický a dobrý naprosto bez výjimky, všichni hrají uvolněně a bez starostí. Ostatně, Restart je na první pohled film o mladých pro mladé a je čistě v rukou těchto mladých – tak jaképak stresy, Hřebejka nikdo za zády neměl a času bylo dost.

Tak, teď si určitě říkáte, jaká je Restart totální bomba. A já bych nebyl úplně spravedlivý, kdybych vám zatajil jednu veledůležitou pravdu. Když už jsem ve druhém odstavci narazil na slovo videoklip, tak nutno podotknout, že vás asi bude napadat nebezpečně často. Je naprosto bez debat, že Ševčík chápe moderní generaci o stupeň dva lépe než jeho starší kolegové, snažící se o ten samý „našlapaný“ pohled na věc s výrazně klopýtavějším výsledkem. Nelze než vzpomenout třeba na Perníkovou věž, která se ve směru věrohodnosti života mladistvých topila v klišé až hanba. Ovšem stačí tohle dnešnímu divákovi? Tady už Ševčík body trochu ztrácí. Restart je totiž po obsahové stránce pouhou hříčkou, jejíž scenáristická rozmanitost ohledně příběhu je utnuta s úvodní dvacetiminutovou expozicí. Hlavní hrdinka udělá něco, co nemá a pak už jen po vzoru Loly, která běží o život, pádí pražskými ulicemi všechno srovnat. Problém je v tom, že my díky hypotetickým scénářům dopředu víme, co se stane. A když hrdinka doběhne k cíli, stane se pak něco naprosto odlišného – totiž vůbec nic. V tu chvíli bryskně odstartujeme k dalšímu „checkpointu“. Další vize, další zbytečně nafouknutá bublina a další zklamání, že nám režisér nenadělil žádné překvapení. Jak se může divák bavit (i kdyby byly průběhy cest sebezajímavější), když ví, že jednotlivé úseky končí prázdnotou? Ševčík testuje diváka příliš dlouho. Diváka, který už moc dobře ví, že mu na závěr chystá něco speciálního, protože jinak by si celý ten humbuk nedokázal ospravedlnit. Ale čekat na katarzi těch prostředních čtyřicet minut prostě není přílišná zábava – na vehementně krášlený videoklip se tak dlouho bez okusování nehtů dívat nevydržíte.

Restart je trochu podivný brouk. Na jednu stranu řemeslně naprosto zvládnutý film se na druhé straně bortí s tíhou otázek a naprosto zbytečně opakovaných schémat, které postupem času ztrácejí na atraktivitě. I tak bych vám na otázku, zda ho stojí za to vidět, odpověděl bez váhání ano. Něco tak trefného (kdo někdy zažil schízu ve vydýchaném baru se zatraceně hlasitou muzikou, musí se u tohohle filmu otřást hrůzou) se u nás skutečně dosud neurodilo a když nic jiného, měli byste u toho být už z toho důvodu, že v jistých kuloárech se o téhle události bude mluvit ještě hodně dlouho.

P.S. Po čtyřdenním rozjímání po projekci nakonec přidávám jednu hvězdičku navrch za odvahu a Ševčíkovu schopnost pořádně se odvázat, kteru nikdo jiný v našich končinách zkrátka nemá. Jen tak dál.