Francouzské bláznivé komedie, nebo rovnou řachandy, jsou velmi specifickým žánrem. V zemi galského kohouta na ně mají tajný recept, skoro jako je ten na magický lektvar z Asterixe a Obelixe. Jenže zároveň platí, že to vůbec nejlepší v oboru vzniklo v sedmdesátých, osmdesátých, s přimhouřenýma očima možná i devadesátých letech. Navazovat na Funése, Belmonda a další by chtěla celá řada režisérů a herců, jenže Francouzům poslední dobou jdou buď akční filmy nebo čistokrevné komedie. S mixem obou žánru už je to podstatně slabší, jakkoliv jsou na to v evropském Hollywoodu k dispozici peníze i talenty. V případě Posledního žoldáka se navíc režisér a scenárista David Charhon mohl spolehnout i na žold Netflixu, který se snaží na velkém evropském trhu tasit ještě větší trumfy. A s tím souvisí i obsazení Jeana-Claudea Van Dammea do role stárnoucího žoldáka, co musí vylézt z nory, aby zachránil svého syna.

Zápletka je typicky přiblblá, takže není potřeba řešit všemocný MacGuffin v pozadí, Van Dammeovo třicetileté poustevničení a dalších lapsy v logice filmového světa, protože scénář není ničím jiným než defilé tradičních gagů a pitoreskně přepjatých postaviček. On totiž Charhon není dobrý režisér ani scenárista, stačí se podívat do jeho filmografie. Pokleslé francouzské komedie, které díru do světa neudělaly, ale doma se na ně do kina houfně chodilo. A tak si ho Netflix vyhlédnul nikoliv optikou kladných hodnocení, algoritmus výběru se zaměřil především na tržby, a proto Charhon dostal šanci. 

Je to škoda, protože i tady útočí na nejnižší pudy. Postavy typicky tajtrlíkují a jejich casting je ode zdi ke zdi. Přitom Jean-Claude Van Damme dobré herce okolo sebe potřebuje. V poslední dekádě je Nicolasem Cagem akčního žánru. Točí jeden divnější film než druhý, ale člověk mu pořád naivně fandí a doufá, že se alespoň na pár scén najde. Naposledy se to stalo v autobiografickém JCVD nebo ve druhých Postradatelných, ale to už je víc než deset let. Doufat jsem nepřestal, ale Poslední žoldák rozhodně netvoří nějaký hattrick nebo nedej bože comeback bruselské akční hvězdy.

Film se rozjel nejistě, ale minimálně honička v autě z autoškoly naznačila, že někdo ze štábu viděl pár francouzských klasik. Bohužel tohle není bessonovka, aby někdo rozumný stál s bičem nad pařížskými nádeníky a nutil je k “hollywoodským výkonům”. Peníze na produkci tu zjevně byly, ale s nápady už je to horší. Kamera a střih zaostávají za standardem nejen v akčních scénách, ale právě v těch je vnitřní neklid nejpatrnější. Van Damme už nemá na velkolepou rozcvičku dostatečnou kondici a bohužel ho zrazují i průměrní kaskadéři a nepříliš nápaditá choreografie. Střih pak buď maskuje vše zmíněné, nebo zatlouká poslední hřebíček do rakve akčních atrakcí. Potenciál tu jistě byl, s áčkovým týmem za zády by mohl být Žán Klód za stárnoucího poloboha metajícího otočky, ale nebylo mu souzeno.

Van Damme naštěstí prodává sám sebe spíš jako herce. Překvapivě je jediným světlým bodem širšího ansámblu a dovede na sebe strhnout pozornost nejen příčesky, ale i dramatickým váháním nespolehlivého otce. Není to Shakespeare, ale Van Damme žóngluje s komediálním timingem i úspěšně předstíranou lítostí. Jeho mimické svaly dostávají zabrat mnohem víc než bicáky. Ten výlet do světa za hranou béčkových akčňáků si rozhodně zasloužil lepší parťáky. Poslední žoldák smrdí leností přelomu nultých a desátých let tohoto tisíciletí, kdy se na DVDčkách z trafiky prodalo cokoliv s povědomou tváří. 

Netflix zkrátka vsadil na to, že film si ve Francii pustí všichni a v Evropě se publikum nechá zlákat Van Dammeovým obličejem. S o třídu vyšším rozpočtem a francouzskými kulisami je Žoldák rozhodně posun oproti Teroru ve vlaku nebo resuscitovaným Univerzálním vojákům – už pro tu změnu herecké polohy, kdy Van Damme hraje tátu a agenta mnoha tváří. Nečekejte ale Belmonda nebo Clouseaua. Tohle je jednorázovka, která by dost dobře mohla být stylovou tečkou za Van Dammeovou kariérou. Kdyby byl Poslední žoldák skutečně poslední akční rolí béčkové legendy, šlo by jí totiž ledacos odpustit.

Přehrajte si trailer Všichni bohužel víme, jak to s comebacky akčních důchodců je. Nikdy nepoznají, kdy je ten správný čas opustit jeviště. Van Damme dostane letos ještě jednu šanci, ve dramatu Frenchy, které režíruje podle vlastního scénáře a obsadil do něj většinu své rodiny. Ukázky bohužel naznačují, že celý projekt měl zůstat v domácí videotéce Van Dammeů a Van Varenbergů, ale to byste po mě chtěli happy end, který si tahle recenze ani film nezaslouží. Takže dneska za pět, což sice není takový průšvih jako ve škole, ale radost to pravděpodobně neudělá vůbec nikomu.