No, byl to fofr. M. Night Shyamalan natočil parádní Šestý smyl. Hned po něm potvrdil své kvality s Vyvoleným, Znamení byla fajn a s Vesnicí se mu taky zadařilo, i když nakonec film vypadal trochu jinak, než se nás trailery snažily přesvědčit. Od té doby to ale jde s tímhle indickým režisérem od desíti k pěti. Do sebe zahleděná Žena ve vodě se ještě dala snést, ale u Stalo se se snad nebáli ani diváci, kteří zavírají oči u Strážce duší. Shyamalan se tedy rozhodl zkusit získat zpátky diváckou přízeň přes jiné žánry. A je to průšvih.

U nepovedeného Stalo se se sice člověk nebál, ale na filmu byly občas vidět zajímavé nápady a celé to především působilo tak, že Shyamalan moc dobře ví, co dělá (že dělal něco, co se vlastně nejspíš skoro nikomu nelíbilo, je druhá věc). Poslední vládce větru je ale film, za který by se musel stydět i debutant. Celé to sice vypadá na první pohled velkolepě a draze, ale to je tak všechno, co se na celém tomhle blivajzu dá pochválit.

Film totiž trpí absolutní vypravěčskou impotencí. S kreslenou předlohou jsem se bohužel nesetkal, ale podle všeho jde o epické dobrodružství odehrávající se ve fantasy světě říznutém indickou mytologií. Fajn, to by mohlo fungovat. Celý nápad s válkou čtyř ras ovládající čtyři elementy je také dostatečně jednoduchý a zároveň efektní na to, aby se v kině člověk nenudil, ovšem po pár minutách sledování filmu začne mít člověk velmi nepříjemný pocit, že těch sto padesát korun za lístek zaplatil jen proto, aby si z něho mohl režisér dělat nepokrytě srandu. Ve filmu jsou totiž tak zásadní chyby a omyly, že se to jednoduše nedá svést na nezvládnutou režii nebo na producentské zásahy.

Vidět to je nejlépe v momentech, kdy mají vznikat jakési vztahy mezi postavami a kdy se mají charaktery vyvíjet. Něco takového tu totiž jednoduše není. Shyamalan se stal hollywoodským rekordmanem ve zkracování a zjednodušování. Pro příklad – sourozenecká dvojice najde v ledu kouli, ve které je dítě. A protože ho našli, tak musí být automaticky kamarádi a musí se o něj postarat. A nebo – jeden z hrdinů dorazí do vodního města, tam vidí princeznu a okamžitě se do ní zamiluje. Jasan, tak to v pohádkových fantasy chodí, většinou se to ale divák dozví z dialogu nebo scény, v níž se dva herci alespoň pokouší hrát. Tady na sebe hrdinové čumí a třetí postava nám to řekne ve svém komentáři. A budování vztahu od „nikdy jsem tě neviděl“ po „nemohu bez tebe žít“ trvá dohromady maximálně tři vteřiny.

Shyamalan diváka jednoduše postaví před hotovou situaci. Ty budeš hodný, ty budeš zlý, my dva se budeme mít rádi a všichni budeme chodit za tím ošklivým plešatým chlapečkem, protože má na šišce tetování a pan režisér to řekl. Tak. Zapomeňte na logiku, zapomeňte na vztahy, zapomeňte na to, že by chování postav dávalo alespoň na chvilku smysl. Nedává. A Shyamalan se ani nesnaží předstírat, že by dávat mělo. Nejhorší na tom ale je, že se velmi často objeví náznak toho, že předloha je dobrá a funguje. Bohužel převést seriál do dvouhodinového filmu nejde tak, že by si hrdinové říkali věty typu „půjdeme na sever. – OK a cestou osvobodíme pár vesnic. – OK. Dobrý nápad.“ To sakra neměli tvůrci po ruce někoho, kdo by jim řekl, jak nezvládnutě a diletantsky to celé působí? 

Ale proč se rozčilovat. Nejspíš už jste pochopili, že Poslední vládce větru je větší srágora než libovolná troškovská pohádka (a to myslím zcela vážně). Shyamalan se může pokoušet odvolávat na své starší filmy. Může se dokonce pokoušet o bojové scény plné dlouhých záběrů bez střihu. Může machrovat s digitálními ledovými městy nebo obří oceánskou vlnou, každému ale po pár minutách dojde, že Poslední vládce větru prostě nikdy vzniknout neměl. Jakmile totiž plešatý chlapeček, který vypadá, že trpí nějakou smrtelnou nemocí, herec ze Stmívání a herečka s výrazem „ta lobotomie byla fajn, mámo“ nasednou na obřího létajícího mončičáka a vyrazí vstříc dobrodružstvím, začne člověk litovat, že si do kina nevzal flašku vodky, aby ji do sebe mohl co nejrychleji hodit a omdlít. Sorry Manoyi, ale ten posměch fanoušků, nenávist kritiků a bučení davů si zasloužíš.