Pracovat v extrémních podmínkách na dně Severního moře při opravě nekonečných kilometrů podmořského potrubí je práce pro chlapy se železnými nervy. Absolutní tma, teplota lehce nad bodem mrazu a jediné, co vás pojí se světem tam někde nahoře na hladině, je relativně tenký smotek kabelů a hadic zajišťující přívod kyslíku a mluveného slova z velína. K tomu si připočtěte několikametrové vlny hýbající při bouři s potápěčským zvonem nahoru a dolů jako s korkovou zátkou a máte poměrně přesný obrázek tragédie, která se stala v září 2012 při jedné z rutinních podmořských výprav saturačních potápěčů. A proč tragédie? Protože jeden z nich zůstal uvězněný na mořském dně, zatímco mateřská loď nekontrolovaně driftovala pryč.

Režisér Alex Parkinson je specialista na dokumentární seriály, v nichž se věnuje výjimečným lidem ve výjimečných situacích. V roce 2019 poskládal dohromady dobové záběry, svědecké výpovědi a kupu dalšího materiálu, aby divákům přiblížil dechberoucí příběh o potápěči, kterému se něco takového skutečně přihodilo. A cesta za jeho záchranou byla stejně neuvěřitelná jako samotný fakt, že se něco takového ve skutečnosti stalo. Do nejmenších detailů. Žádná fikce, jenom krutý osud. Už tehdy si Parkinson zřejmě uvědomil, že má v rukách výjimečně silný materiál, na jehož základě by se dal natočit strhující celovečerní film. A po několika letech příprav a náročného natáčení se mu to nakonec podařilo. Snímek nese stejný název jako jeho dokumentární předloha a vy byste si jej neměli nechat v kině ujít! 

Poslední nádech: FOTOGALERIE

V prvé řadě je potřeba říct, že tenhle příběh psal sám život a scenáristé měli za úkol jenom ladit jednotlivé detaily. Nebylo potřeba nic vymýšlet a přepisovat, veškeré postavy i příběh samotný fungují bez potřeby větších autorských zásahů. Však proč něco měnit, když to funguje? A funguje to právě díky tomu, o jak neuvěřitelný příběh se jedná. Pokud jste viděli Gravitaci Alfonsa Cuaróna a navzdory adrenalinovým situacím vám příběh připadal místy přitažený za vlasy, tady na vás tíha okamžiku dopadne plnou vahou. Vědomí, že hlavní hrdinové byli vystaveni přesně té samé situaci v reálném životě, vás zatlačí hluboko do sedačky a nenechá vás popadnout dech. Co na tom, že příběh je velice jednoduchý – jeho strohost až syrovost je adekvátní tomu, jak to celé probíhalo. Žádná omáčka kolem, stačí pár záběrů ze souše a už se sestupuje na temné mořské dno.

Do hlavní role obsadil Parkinson britského herce Finna Colea (Peaky Blinders) a byla to velmi dobrá volba. Jeho postava mladého potápěče Chrise, na něhož doma čeká nic netušící snoubenka, se skvěle hodí do tandemu ke staršímu a chladně profesionálnímu Daveovi (Simu Liu) a otcovsky mentorskému Duncanovi (Woody Harelson). Tahle trojka mířící na mořské dno nepotřebuje nadbytečné scény k tomu, abyste si je okamžitě oblíbili. Jejich karty jsou rozdané hned na začátku a nic víc nepotřebujete. Protože tihle chlapi si všechno řeknou v několika větách a vy víte, že se navzájem ve štychu nenechají. Trojlístek potápěčů doplňuje jejich šéf Mark Bonnar (Napoleon), kapitán lodi Cliff Curtis (Avatar), první palubní důstojnice MyAnna Buring (Zaklínač) a několik dalších herců v drobných rolích. Všichni přesně vědí, co se po nich chce a z pozadí sekundují chvatně ubíhajícímu příběhu, o který tady jde v prvé řadě. 

Skvělou práci odvedl rovněž kameraman Nick Remy Matthews (I.S.S.), jehož kombinace klasických filmových záběrů s nejrůznějšími pohledy „skutečných“ kamer z místa dění (včetně autentického poměru stran) navozuje pocit, jako kdybyste tam byli s nimi a hluboko pod hladinou prožívali přesně to, co oni. Funguje to opravdu téměř dokumentárně, s plnou vahou odpovídajících emocí přetékajících beznadějí, zoufalstvím, ale i špetkou všudypřítomné naděje. Depresivní podmořskou atmosféru podmanivě vystihl také skladatel Paul Leonard-Morgan (Dredd), jehož soundtrack patří k tomu nejvýraznějšímu, co jsme mohli letos slyšet. Pomalu tepající rytmy syntetizátorů vás budou vtahovat do magické hlubiny se zatajeným dechem. 

Přehrajte si trailer Jediné, co zamrzí, je relativně krátká stopáž, která sice odpovídá rychlému tempu vyprávění a skutečnému průběhu celé události, nicméně film uteče opravdu poměrně rychle a vy zjistíte, že byste s těmi fajn chlapy (dámy prominou) byli nejraději ještě o nějakou tu půlhodinku déle. Až při závěrečných titulcích totiž zjistíte, že některé věci byly až příliš zjednodušené, resp. osekané na nezbytné minimum, což vám nakonec přijde líto. Větší prostor pro hlavní herecké trio by tak byl velice žádoucí, abyste s nimi mohli strávit víc času, než je osud pošle několik set metrů pod hladinu. Příběhu jako takovému to sice neškodí, ale určitá charakterová prázdnota tam je. Ale to už bychom asi chtěli moc. Na každý pád tenhle celovečerní debut se režisérovi Alexi Parkinsonovi podařil víc než dobře.