Letošní advent mohl být pomyslným soubojem dvou muzikálových titánů. V těsném závěsu se totiž do kin přiřítila dvě filmová zpracování úspěšných broadwayských muzikálů – druhá Čarodějka a Polibek pavoučí ženy. Jejich souboj přitom mohl být zajímavý i z toho hlediska, že Čarodějka měla pověst favorita, zatímco Polibek pavoučí ženy představoval podceňovaného outsidera. Takový klasický boxerský syžet á la Rocky, co říkáte? Všechny sázkové kanceláře samozřejmě (pomyslně) favorizovaly druhou Čarodějku a předvídaly jí miliardu na tržbách a oscarové žně. Polibek pavoučí ženy takové prognózy neměl, ale vzpomeňte si třeba na takového Největšího showmana z roku 2017. Tehdy nám Hugh Jackman ukázal, že i outsider dokáže u diváků neuvěřitelně zabodovat. Jak to tedy nakonec mezi Čarodějkou a Polibkem dopadlo?

Bohužel celkem neslavně. A to pro oba filmové muzikály. Druhá Čarodějka nepředvedla po hudební stránce nic zajímavého a příběhově shořela jako vánoční stromeček. Pavoučí žena v režii Billa Condona (Dreamgirls, Kráska a zvíře) tak měla najednou mnohem snadnější pozici, ale ani ona nedokázala dostát své pověsti úspěšného divadelního hitu. Ve Spojených státech měla premiéru už v říjnu a kasovně naprosto selhala. Proč, o tom se můžete na vlastní oči přesvědčit i vy, pokud budete dost odvážní a navzdory této recenzi vyrazíte do kina. Předem vás ale varuji, že vás nečeká vůbec nic zajímavého.

Polibek pavoučí ženy: FOTOGALERIE

To je asi největší problém celého filmu. Navzdory slibné zápletce totiž selhává po všech myslitelných stránkách. Přitom na papíře to znělo jako další Emilia Pérez nebo třeba takové Chicago, což byly muzikály, jejichž filmové provedení dokázalo kritiky i diváky doslova uhranout. Ostatně posuďte sami. Argentinská věznice začátkem 80. let minulého století. Vojenská diktatura utahuje šrouby a snaží se zadusit narůstající vlnu odporu krutými represemi. Zatýkání a mučení je na denním pořádku. Politický vězeň Valentin (Diego Luna) dostává na celu nového spoluvězně, křehkého homosexuála Molinu (Tonatiuh). Ten byl ředitelem věznice na Valentina nasazen jako donašeč, ovšem netuší, že ti dva si nakonec najdou cestu, jak v nelidských podmínkách společně přežít, aniž by jeden druhého zradili. A možná i něco víc.

Krásné prostředí pro avantgardní uchopení nezvyklého muzikálového zasazení, co říkáte? Však taky je. Zvlášť s ohledem na fakt, že Molina s Valentinem začnou z krutých vězeňských poměrů společně utíkat do smyšleného hollywoodského muzikálu 50. let. Bohužel to, co mohlo fungovat v knižní předloze argentinského spisovatele Manuela Puiga nebo v divadelním provedení Johna Kandera a Freda Ebba na Broadwayi, na filmovém plátně nefunguje praktiky vůbec. A je to zvláštní tím spíš, že jde v pořadí už o druhou filmovou konverzi, když ta předchozí z roku 1985 sklidila poměrně slušný úspěch a přinesla Williamu Hurtovi Oscara v kategorii nejlepší herecký výkon v hlavní roli. Obávám se, že něco takového letošní zpracování nepotká.

Fantaskní svět smyšleného hollywoodského muzikálu 50. let zdatně imituje tehdejší muzikálové standardy včetně barevné palety Technicoloru a disponuje vším, co byste si pod tím mohli představit. Bohužel působí až příliš jako líbivý kýč než místo, kam byste chtěli utéct před brutálními podmínkami přeplněné jihoamerické věznice. V hlavní roli zde září blonďatá Jennifer Lopez, pro kterou jsou sice taneční a hudební vystoupení přirozeným prostředím, ovšem ani ona nedokáže diváka strhnout. Celá muzikálová pointa filmu tak vyzní do ztracena a film tím přichází o své hlavní kouzlo. Jediné, co zbývá, je vězeňské drama a chlapská romance.

A tady to skřípe snad ještě víc. Molina má jako práskač získat Valentinovu důvěru a donášet řediteli věznice. Způsob, jaký zvolí, tj. vyprávění fiktivního muzikálu, má odrážet jeho vlastní pohnutky a současně získat Valentinovu přízeň. Ve filmu se to ovšem děje velmi obtížně uvěřitelným způsobem, který se nedokáže zbavit struktury divadelní předlohy. Protože to, co se odehrává na jevišti, má jiné kouzlo než filmový svět vyprávějící o krutostech totalitního režimu. Představte si muzikál o tom, jak Václav Havel během svého pobytu ve vězení utíká do světa písniček Marty Kubišové, a přitom se zamiluje do svého spoluvězně. Může to fungovat, ale musíte to umět podat uvěřitelným způsobem. Jako něco, co může potkat každého z nás. A Polibek pavoučí ženy to nedokázal. Příběh až příliš šustí papírem, sblížení obou vězňů skrz muzikál je pramálo uvěřitelné a jejich láska je uspěchaná, když navíc postrádá přirozenou chemii.

Přehrajte si trailer Jediné, co ve filmu skutečně funguje, je depresivní vyobrazení neutěšených společenských poměrů Argentiny ze začátku 80. let. Ostatně v té době u nás v ČSSR probíhala tuhá normalizace, takže našinec se v načrtnutých poměrech jihoamerického totalitního státu velmi snadno zorientuje. A nemá problém identifikovat se s hodnotami, které Valentin – a posléze i Molina – zastává. Dovedu si představit, jak skvěle mohl film po příběhové i hudební stránce fungovat, pokud by opustil myšlenku zlaté éry hollywoodských muzikálů a nabídl to, s čím loni přišel Jacques Audiard a jeho Emilia Pérez. Jenže to už by byl jiný film.