Navázat po deseti letech na film, jenž v mnoha ohledech odpovídá definici kultovního snímku, rozhodně není lehká úloha. Navzdory odkladům se do ní režisér a scenárista Troy Duffy pustil.

Od roku 1999 jsme si nemohli ověřit jeho filmařské schopnosti na žádné jiné látce. Tím spíš bylo rozhodující, jakým způsobem sequel ke svému proslulému debutu pojme. Jeho přístup můžeme s jistou nadsázkou připodobnit ke dvojce Kmotra a k Terminator Salvation. Je to zvláštní kombinace metod, jak rozvinout originál, které samy o sobě ještě neurčují, jestli bude výsledné pokračování dobré nebo špatné – definují pouze to, že druhý díl nepojede svou vlastní cestou, že se bude striktně odvozovat od prvních Pokrevních bratrů.

Dvojice střílejících paličáků z Irska tak končí své dny pohody a vrací se do Ameriky, kde na ně čeká další mise „o zločinu a adekvátně krvavém trestu“. Bratři si sbalí bouchačky a jdou svým svérázným způsobem kázat o právu a spravedlnosti. Už tady bohužel Duffy nepřichází s ničím novým a jen opakuje to, co jsme poznali v jedničce. Pohříchu to platí obecně: Režisér se po celou stopáž pouze vrací k tomu, co minule fungovalo. Krátkozrace to prohlubuje, napodobuje a parafrázuje. A pokud přeci jen přidává, pak rozhodně ne tím správným směrem.

Pokrevní bratry 2 lze s velkou dávkou empatie interpretovat jako nostalgické ohlédnutí za deset let starým videohitem. Střízlivější pohled nahrává spíš názoru, že Duffy jednoduše skládá poctu sám sobě. Což je svým způsobem zvrhlé… ale hlavně tahle metoda ve výsledku pajdá podobně jako u zmíněného Terminator Salvation. Pouhým klaněním se před slavnou předlohou dobrý biják nevznikne. V akčně-detektivní rovině Duffy ničím nezaujme, protože jeho videoklipové finesy se za těch deset let leda okoukaly a staly se rutinou. Přestřelky už nemůže takovým způsobem osvěžit prolínání detektivní rekonstrukce se skutečnou akcí, vzorec „zpomalené záběry + tvrdá rocková hudba + kmitající ruce s kvéry“ se stihne definitivně okoukat do půlky filmu. A nic, co by jej mohlo přehlušit, se až do konce nepřivalí, protože Duffy s ničím čerstvým nepřiběhne. I když se vytrvale tváří, jak je to všechno hrozně stylové a jak podsunul publiku další kult. Bohužel... ne.

O absenci nosné vize a o rezignaci na snahu natočit soběstačnou dvojku vypovídá i pozornější průzkum vedlejších postav: Geniálního detektiva nahradila ve dvojce akorát geniální detektivka (s přízvukem, který je stejně často sexy, jako na zabití), připitomělého hláskaře z jiného etnika zastoupil, ehm, nový připitomělý hláškař z jiného etnika (Daniel Del Rocco byl ovšem vtipnější a živelnější). Řeklo by se, že jde o standardní nastavovanou kaši, která opakuje to samé v bleděmodrém. A byla by to do jisté míry pravda, protože druzí Pokrevní bratři se své první misi chtějí podobat až zoufale moc. Zároveň z nich ale bez ustání kape touha vyznat se z lásky k tomu, co se v roce 1999 povedlo a uspokojit tím pádem znova stejnou cílovku. Jenže se nejde vrátit v čase a vytvořit to samé, pročež film vytrvale naráží, drhne a vleče se i v rámci scének, které Duffymu minule lítaly lehce od ruky. 

Pokrevní bratry 2 mělo spasit alespoň prohloubení mytologie, kdy se ve stylu Kmotra obracíme do minulosti a dozvídáme se i o dalších, propracovanějších motivacích vedlejších postav. Jenže přetvářet za pochodu ulítlou jednohubku v seriózní ságu, to chce virtuózní vedení nolanovských nebo coppolovských parametrů. Troy Duffy má co dělat, aby po desetileté pauze vůbec dodal švih jednotlivým scénám (a to se v nich nešetří olovem ani dialogovou municí). Nedaří se mu. Na větší rozmach a prohlubování mytologie mu síly tuplem nestačí, takže kmotrovské flashbacky vyznívají někdy až směšně… a hlavně násilně. Stejně jako celá tahle zkoprnělá a vlastně dost zbytečná oslava jedné hitovky, která se před deseti lety - nejspíš náhodou - povedla.