Nebudu tu znovu opakovat, že jsem se na páté Piráty moc netěšil, že tuhle sérii moc nemusím a že považuju první díl jen za fajn průměr, místo kterého bych raději viděl uspět Master & Commander. Rád bych totiž co nejdřív nasadil pozitivní tón, abych mohl rozhlásit, že je Salazarova pomsta malým blockbusterovým zázrakem.

Ne, páté dobrodružství Jacka Sparrowa, v němž se utíká před nemrtvými piráty v čele s kapitánem Salazarem (patřičně slizký Javier Bardem), nebude přepisovat žánrové učebnice. Pořád se jedná o mnohdy zkratkovitou a účelně děravou popcornovku, u níž se nevyplácí řešit každou dějovou zákrutu. Mnohem důležitější ale je, že se film svědomitě prodírá vším, co si scenárista Jeff Nathanson vymyslel (a že tu je pár velmi solidních nápadů), a brzy se promění ve velkolepé pirátské dobrodružství, které má všechno, co mít má.

Piráti z Karibiku: Salazarova pomsta: FOTOGALERIE

Kdy přesně tenhle odpich nastane? Norští režiséři Joachim Rønning a Espen Sandberg (Kon-Tiki) nasadí vysokou laťku už otvírákem, který si povedeně hraje na Rychle a zběsile v 17. století. Vzápětí se film bohužel trochu zadrhne, protože si všichni musejí vysvětlit asi milion věcí a je to přesně tak utahané a (většinou) nevtipné jako čtyřka. Už ve druhé velké akci ale Piráti chytnou nápaditý švunk a vlastně se ho nezbaví až do poslední minuty.

Jestli se bojíte toho, že film stojí na Jacku Sparrowovi, který už je mírně řečeno vyšeptalý, mám pro vás dobré zprávy. Jack se sice rozjíždí stylem "Johnny Depp se snaží hrát Jacka Sparrowa a moc mu to nejde", Rønning a Sandberg ale jakoby po chvíli prozřeli a snaží se ho upozadit nebo jeho excesy držet na uzdě. Velkou část filmu tak Jack jen umírněně přihrává a tváří se jako přiopilá legenda, což je přesně ta poloha, která mu sedí.

Ačkoliv to na začátku Salazarovy pomsty vypadá, že bude hlavním hrdinou filmu námořník Henry (Brenton Thwaites z Dárce je v téhle roli... překvapivě snesitelný), velmi rychle se ukáže, že všechno stojí na astronomce Carině, která metaforicky (a vlastně i doslova) přebírá kormidlo celého příběhu. Kayu Scodelario z Labyrintu si kdekdo možná splete s Emmou Stone, jíž je tu až nápadně podobná. Rozhodně to ale nevadí, protože má jiskru, odvahu a vůbec to vypadá, že by bez ní celá výprava nikdy ani nezačala.

Pátí Piráti v tomhle směru trochu připomínají sedmé Star Wars - jedná se totiž o vyvážený rodinný biják, který táhne sympatická a samostatná hrdinka. Carina je přitom ještě drzejší a sebevědomější než Rey a film ohromně těží z toho, že (na rozdíl od minulých dílů) stojí na jiných dějových linkách než na tom, co se bude dít s Jackem. Podzápletky kolem kapitána Barbossy (Geoffrey Rush je parádní jako vždycky) nebo Willa Turnera (Orlando Bloom nemá moc prostoru, ale svoje si v klidu odehraje) se vyloženě povedly a nejspíš žasnete nad tím, že jde podobně ohrané koncepty prodat i v roce 2017.

Kdo za to může? Tady je konečně potřeba smeknout před Rønningem a Sandbergem, kteří museli mít zatraceně těžkou práci a zvládli ji tak na jedna mínus. Nic unikátního filmu bohužel nevdechli, zručně v něm ale inscenují jednu epickou scénu za druhou a v poslední hodině vyloženě ždímají všechny pixely na maximum. Piráti samozřejmě zůstávají obřím digifestem, jenž má k fyzičnosti Master & Commander nebo Black Sails vcelku daleko. Jako popcornová atrakce se ale chlubí prvotřídními triky a hned několikrát si obdivně řeknete, že tahle či ona scéna vypadá vážně skvěle.

Lví podíl na tom samozřejmě má i hudba Geoffa Zanelliho, který sice jen recykluje motivy Klause Badelta, činí tak ale s plným nasazením a absolutním úspěchem. Piráti jsou po zvukové stránce vším, co od nich člověk může chtít, a kdykoliv zazní povědomá melodie, budete z toho mít ohromnou radost. Zvuk je tedy u Pirátů stejně vymazlený jako obraz a po technické stránce se vážně nedá moc co vytýkat. Všechny ty stamiliony jsou na plátně bezesporu vidět (obzvlášť v IMAXu), a i kdyby jste se na film nenaladili, na audiovizuální stránku zřejmě nadávat nebudete.

Zatímco tedy američtí kritici brečí, že se Piráti potopili ke dnu, za mě naopak dopluli na svůj vrchol. Kdybych si měl jeden díl dát znovu, okamžitě volím Salazarovu pomstu, protože je nejúdernější, nejvelkolepější a rozhodně nejdojemnější. Vlastně bych se nedivil tomu, kdyby z ní fandové série byli vyloženě nadšení. Rønning a Sandberg totiž (relativně) ukočírovali Deppa, zvládli technické parametry a vůbec natočili moc hezkou fantasy, která si to jedno oddechové zhlédnutí v klidu zaslouží.