Přestože už léta předtím vymýšlel neskutečné komediální hovadiny (a s Rowanem Atkinsonem sepsal většinu scénářů k Mr. Beanovi), režijně debutoval až inteligentně přeslazenou Láskou nebeskou. Richard Curtis vycucal žánr až na dřeň a způsobil v něm malou revoltu. Přesně o to se dnes snaží i s Piráty na vlnách, když vypráví příběh o bujarých šedesátkách, kde kvetl rock’n’roll a parta hipíků o tom dávala vědět ve svém ilegálním vysílání.

Pokud má Curtisův film nějaký problém, pak je to ona slovutná revolta, která je zestručněna na prostřihy popíjejících skupin mladých lidí a jejich společných hromadných tanečních kreací. Revolta na lodi samotné je pak znázorněna souloží s fanynkami nelegálního rádia, které se na loď jednou za čas dostanou. No a to je vše. Jestli se tedy hudební revoluce scvrkla na tanec, alkohol a sex v podání, ve kterém se tancuje, alkoholuje i sexuje dneska, pak to v tomhle filmu vůbec nemuselo být. Kdo čeká sofistikovanou výpověď o tehdejší době, která nic nezlehčuje a opravdu své (anti)hrdiny i posluchače nahání nad propast a lynčuje je, ale oni zůstávají silní… pak může jít s klidem o dům dál.

Piráti na vlnách jsou o tom a jenom o tom, kterak skupina lidí paří, pouští do éteru muziku, pronáší úsměvné glosy a řeší své soukromé problémy. Společenské, citové, sexuální a bůh-ví-jaké ještě. Vůbec to nevypadá jako nějaká kultovní rebelie a mohlo by se to klidně odehrávat před pěti lety někde uprostřed oceánu. Vliv vysílání na okolní svět je totiž podřadný - Curtis se stará pouze o své svěřence a zapojuje je do koloběhu jednoduchých a přímočarých historek, které mají předobrazy ve světě, který není poplatný času ani místu. První láska. Nevěra. První láska. Druhá nevěra. Návrat ztraceného otce. Moderátorská rivalita emocionálně eskalující až v pomyslné Hry bez hranic. Sex. Drogy. První sex. A tak dál. Pořadí jednotlivých událostí není důležité, a vždycky jde více o to „jak“ než „proč“.

„Proč“ totiž Curtis příliš nezvládá, ale to „jak“ mu jde bravurně. Pokud u Pirátů na vlnách rezignujete na poselství, zbudou vám dvě hodiny opravdu dobré zábavy v podání opravdu dobrých herců, kteří se očividně baví a jejich bohémská poloha jim zjevně dělá dobře. Do výběru padli jak veteráni (Bill Nighy), tak relativně nová krev (dvě třetiny Partičky IT, Nick Frost atp.) a dohromady tvoří vtipný typový mix, který vydrží být zábavný prakticky celou stopáž. A když už selžou konkrétní vtipy, vždycky je tu spousta muziky, která leccos úspěšně slepí dohromady. To není marné hledání plusů, ale holý fakt – Piráti žijí, tepou, jsou téměř neustále v pohybu a pro každý typ entertainmentu mají v záloze jiný. Jejich energie je záviděníhodná, stejně jako jejich úloha.

Místo dokumentární výpovědi tak ve finále dělají z filmu nadsázku po curtisovsku. Odzbrojující, zábavnou a opět (viz. Láska nebeská) nepříliš chronologicky celistvou, což je určitě důvod, proč ty vlny nejsou chvílemi tak vysoké a piráti na nich tak sebejistí. Ale všechno se v téhle báchorce nakonec v dobré obrátí, protože by to nebyl Curtis, který po vzoru Havla razí, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Ta mimochodem (reprezentována vztekem vládních pohlavárů) svojí komičností naprosto přesahuje jakýkoliv seriózní žánr, tudíž nemůže být důstojným partnerem jakémukoli vážnému vyprávění. Co nám tu tedy zbývá? Taková Láska nebeská přes odlhečený průklepový papír s názvem rock’n’roll . Na motivy pravdivých událostí, což znamená přesně 30%. Zbylých 70% je čistý Curtis – a na triku má zatím momentálně nejpozitivnější zábavnou hovadinu roku. I když „jen“ za 7, protože napodruhé už to asi taková zábava nebude.