"Keď deti majú deti, tak...?"

S tímto sloganem (i písní) přichází nový slovenský film podle bestselleru Moniky Kompaníkové, který se u východních bratrů stal nejlepší knihou roku 2010. A ta zase vycházela ze skutečného případu z Čech. Filmová adaptace Ivety Grófové byla oceněna na Berlinale a provází ji aura jednoho z nejlepších slovenských děl nedávné doby. Oprávněně?

O slovenské kinematografii toho poslední roky moc neslyšíme. I když na tom sami nejsme kdovíjak, nelze říci, že by nám sousedi od Tater v oblasti filmu dávali zrovna na frak. Díky bohu, chce se říci. Ale Pátá loď se může s klidem zařadit po bok tuzemských sociálních dramat od Petra Václava (Nikdy nejsme sami, Cesta ven) a dokazuje, že málokdo na Slovensku umí vyprávět obrazem tak silně jako právě Grófová.

O tomhle případu jste možná slyšeli: Malá holčička prostě ukradla mimino v kočárku a začala se o něj starat. Kompaníková příběh rozvinula na dvojici desetiletých dětí, které náhodou přijdou hned ke dvěma miminkům, o které se na samotě v lese starají. Jarka a Kristián jsou kamarádi, děti ze zcela odlišných rodin. Kristiánovi materiálně nic nechybí, ale jeho rodiče nemají zrovna harmonický vztah. Jarka je na tom ještě hůř, žije totiž s matkou, která se pro tuhle úlohu fakt nenarodila a snaží se být spíš Jarčina kamarádka, o čemž svědčí i její ústřední moudro: „Když je ti smutno, mysli na něco jiného.“ Tyhle děti by rády vzaly život do vlastních rukou a nebyly závislé na nefunkčních dospělých, což jim umožní právě péče o miminka. Tvrdému střetu s realitou se Grófová brání, seč může, ale nakonec k němu musí dojít. Přesto vás upřímná snaha dětí o vybudování něčeho čistého nenechá chladnými, a to je moc dobře. Minimálně se rozhodně zamyslíte nad otázkami, kdy a jak vlastně končí dětství a čeho jsou lidé schopní. Silný materiál.

Příběh je místy zkratkovitý a stopáž by si zasloužila trochu prodloužit. 85 minut přece jen není mnoho, leckteré detaily nejsou vysvětleny a vlastně ani samotná hlavní část není rozehrána příliš důsledně. V důsledku tak dějem moc překvapeni nebudete, o to silněji si však budete moct užít filmařské kvality, jež i přes zjevně mrzký rozpočet vidět jsou. Jak praví jedna z ústředních vět filmu, když nevíte, co dělat, sledujte znamení. Třeba to, že za východními hranicemi vznikl opravdu sympatický a citlivý film, který by poetické duše neměly minout.